Nakonec je to přeci jen tady. Den před odjezdem. Probudil jsem se a rozhlédl se po svém pokoji. Všude jsou krabice označené mým jménem. Celý můj život v pár krabicích. Mé nástroje, knihy, fotoalba s kamarády, prostě všechno. Ještě před měsícem jsem si myslel, že půjdu do Ilvermony s kamarády, doufal jsem, že skončím v Thunderbird, ale místo toho budu sám v cizí škole, bez jediné známé duše.
Raději jsem se oblékl a došel do kuchyně. Když jsem došel tak jsem nevěřil vlastním očím. Nounou očividně taky není moc nadšená z našeho odjezdu a tak se rozhodla umořit smutek ve vaření. Nebo se rozhodla mi ucpat žíly tukem. Po stole se roztírali talíře s opečenou slaninou, koláčky, lívanci, vafle ze sladkých brambor, prostě všechno. Nounou se na mě podívala s uslzenýma očima a mumlala cosi o tom, že je to poslední pořádná snídaně co tu budu mít, tak musí stát za to. V tu chvíli mi bylo snad ještě víc smutno, možná už ji nikdy neuvidím, ale jídlo bylo na stole a tak jsem se rozhodl smutek zajíst. Po tom co jsem dojedl by mě mohli rovnou odvalit jako sud, vzal jsem trochu od všeho, ale pak jsem si ještě několikrát přidal, protože to bylo tak neskutečně dobré, že se mi sbíhají sliny když si na to vzpomenu. Pak přišla do mísnosti mamka v rukou stohy papírů, které procházela za chůze. Zastavila a koukla na mě, na tváři se jí utvořil úsměv a začala něco o tom, že jestli po takovéhle snídani konečně trochu nepřiberu tak asi budu už navždy vychrtlý. No, ať mi tím chtěla sdělit cokoliv tak to šlo mimo mě, prostě jsem se zvedl a mířil ke dveřím ven, aniž bych jí věnoval byť jediný pohled. Ještě jsem za sebou slyšel ať večer vezmu Bradleyho a Camille do klubu. To už jsem ale zabouchl dveře a pádil si to ulicí.
Šel jsem dneska trochu déle než obvykle a Bradleyho už asi nebavilo čekat, protože jsem ho zahlédl jak jde přímo naproti mně. Pozdravili jsme se a šli vyzvednou Camille. Když jsme konečně došli k jejímu domu tak jsme se oba zarazili a pak málem pukli smíchy. Camille stála na prahu v bílých šatičkách se sponkami ve vlasech. Jen co zmerčila jak se smějeme tak na nás hodila jeden ze svých proslulých smrtících pohledů. Říkala, že jí rodiče donutili se do toho navléct, kvůli té večerní rozlučkové párty. To mě překvapilo, protože všichni očividně vědí o tom, že se koná nějaká párty a mně jako jedinému zapomněli o něčem takovém říct. Hodil jsem to raději za hlavu a zeptal se kam dneska vyrazíme, nakonec to padlo na takové menší nádvoří kam občas chodíme. Jelikož tady ve francouzských čtvrtích nemáme skoro žádné parky, ale spoustu malých nádvoří s kašnami. Takže chodíme na jedno takové zapadlejší. Vyrazili jsme na místo a jen co jsme dorazili, okamžitě jsme padli k fontáně. Jelikož bylo tak šílené vedro a to ještě ani nebylo poledne. Bavili jsme se tak nějak o všem, ale na těch dvou bylo jasně vidět že se snaží nemluvit o mém zítřejším odjezdu. Řekl jsem jim, že mi to nevadí a oni okamžitě spustili a já jim vše vysvětloval. Že budu odjíždět už v 5 ráno. Nejdřív parníkem z přístavu do Irska a odtamtud už použijeme přenášedlo do Londýna. Když jsem ukojil jejich zvědavost tak jsme se konečně začali bavit o normálních věcech. Bradley konstatoval, že mu budu muset příští prázdniny dovést spoustu plakátů a placek různých britských kapel. To nastarovalo Camille, která zase začala plácat o spoustě ingrediencí do lektvarů, které jsou k dostání pouze v Británii a musím jí je dovést. Slíbil jsem oboum, že jim dovezu co jen budou chtít. Alespoň jsem se cítil trochu líp, že se s nima po roce zase uvidím, sice to není moc ve srovnání s tím, že ještě před pár měsící jsem měl za to, že je pořád budu vídat každý den, ale aspoň něco.
Kecali jsme a aniž bychom si toho všimli tak se začalo stmívat. Jak se zdá tak jsem prošvihl další rodinný oběd… Oops. Takže jsme se pomalu zvedli a šli směrem k nám. Rozhlížel jsem se po ulicích, kde se pomalu začali rozsvěcovat světla a vdechoval tu atmosféru. Ulice jako obvykle voněla kořeněným jídlem. Pak vůně čerstvě mleté kávy když jsme prošli okolo kavárny. Barevné domy svítily ve světle luceren. Uvědomil jsem si jak moc mi to tu bude chybět. Ale neměl jsem moc času na smutnění, protože brzo jsme viděli vývěsní štít s obrázkem saxofonu, škrabošky a nápisem Obcurcir. Na dveřích bylo neobvykle vylepeno, že je klub uzavřen, kvůli soukromé události. Teda ono to až tak neobvyklé není, ona je tam každý večer, ale obvykle ji vidí pouze nečarové.
Jen co jsme vešli vítal nás ohromně veliký hromotluk v buřince, náš vyhazovač Edmund. Je napůl obr, takže si tu nikdo nic moc nedovoluje, ale ve skutečnosti je to fajn chlap a zatraceně dobrý karikaturista (jen by mě zajímalo kde shání tak velké umělecké potřeby). Chvilku jsem si s ním povídal. Samozřejmě říkal obvyklé řeči, jako že tu beze mě nebude tak živo a všem budu chybět. Možná na to bylo brzo, ale už jsem na to neměl náladu. Celý den jsem musel myslet na to, že zítra už pojedu pryč do té divné země, kde jsou všichni studení jak psí čumák a mluví legračním nebo nesrozumitelným přízvukem. Raději jsem se z toho hovoru vyvlíkl a pokračovali jsme do lokálu. Tam bylo celkem narváno. Byli tam všichni staří štamgasti, tanečnice, spousta hudebníků, z nichž hodně v Obscurcir začínala, babička a její skupinkou blízkých přátel a dokonce i starý Morris, předchůdce Freddyho. Očividně se na nás čekalo, protože na nás všichni upřeli pohled. Trapnou chvilku ticha prolomila Lola, když nás začala zvesela vítat. Zamířila si to ke mně a ještě víc mi rozčepýřila už tak rozčepýřené vlasy. Zašvitořila cosi o tom, že bychom asi měli začít. Pár hudebníků v doprovodu se sboristkami se zvedlo a zašli k pódiu a začalo se hrát. Celou místnost zachvátila divoká jazzová melodie a sboristky předváděli to nejlepší ze svého repertoáru synchronizovaného tance. Chvilku jsme je pozorovali a pak jsme přešli k baru. Tam už mě zdravili Freddy a starý Morris, který měl doutník v puse přesně, jak jsem si ho pamatoval. Ti mě naštěstí ušetřili loučících řečí a raději jsme se bavili jak se Morrisovi daří na Hawaii, kam se odstěhoval. Zjistil jsem, že tam prý ženy nenosí sukýnky z trávy a podprsenky z kokosu, k Morrisovu zklamání. Hovor pokračoval když náhle u naší trojice přistáli tři koktejlové skleničky s pestrobarevným koktejlem. Freddy na mě šibalsky mrknul a upozornil mě, že kdyby se někdo ptal tak je to nealko. Popadli jsme skleničku a šlo se dál. Kapela mezitím zvolnila tempo a jedno z děvčat se chopilo šance zazpívat. Potloukali jsme se po lokále, občas se zastavili popovídat si s lidma co známe a pak si mě pro změnu odchytla babička. Říkala, že se nemám čeho bát, že to tu zůstane přesně takové jaké je to teď a příští léto tu můžu strávit tolik času kolik jen chci a budu moct být u ní. To mi taky o něco zlepšilo náladu. Jen kdybych nebyl tak moc netrpělivý.
Hudba hrála, tanečnice tancovaly, zpěvačky zpívaly a Freddy měl u baru napilno. Jinými slovy všichni se úžasně bavili a jak to bývá, čas utíká rychleji, když se lidé dobře baví. Ani nevím s kolika lidma jsem mluvil, když mamka hlásila, že se večírek musí chýlit ke konci všichni poněkud posmutněli. První se ke mě nahrnula Lola a pevně mě obejmula. Očividně měla trochu přihnuto, protože mě zprvu v objetí značně dusila svýma vnadama. Nakonec mě pustila a v očích očividně zadržovala slzy. Jako další na řadu přišel Freddy. Nejdřív mi podal ruku, se kterou jsem si potřásl. Pak mě poplácal po ramenou, ale očividně se neudržel, sehnul se ke mně, objal mě a při tom mě zvedl ze země… TEN PARCHANT MOC DOBŘE VÍ, ŽE TO NESNÁŠÍM. Ale nemohl jsem se na něj zlobit, takže jsem si řekl, že si to vyřídíme příští léto. Když mě konečně položil tak jsem po něm hodil napůl smutný a napůl vražedný pohled, zatímco on se pobaveně šklebil. Pak ustoupil a pustil na řadu dalšího člověka. Tentokrát babička. Prohodila se mnou pár slov a upozornila ať si pamatuju, že jsem z Louisianské královské voodoo linie. A na to abych si to mohl připomínat mi dala do ruky malý váček na kožené šňůrce. Gris-gris! Můj osobní ochranný amulet. Byl jsem hrozně rád, hned jsem si ho pevně připoutal k ruce a pevně ji objal. Po chvilce jsem ji pustil a ona pustila na řadu Bradleyho a Camille. Všichni tři jsme se beze slov těsně objali. Náhle to na mě všechno dolehlo ještě víc. Ze všeho nejvíc mi budou chybět právě tihle dva. Konečně jsme se pustili a ti dva měli skleněné oči a taky jsem se cítil se slzama na krajíčku. Jako první mi Camille podala malou krabičku. Otevřel jsem jí a v ní našel černý pařát. Byl to pařát černého kohouta! Ve voodoo kouzlech je to jedna z nejcennějších komponentů. Camille mi vysvětlila, že její mamka se svou reputací lektvaroložky má způsoby jak obstarat cennější ingredience. Ještě jednou jsem jí pevně objal. Pak mi podal ještě o něco menší krabičku Bradley. Nakoukl jsem a v ní bylo kytarové trsátko ve tvaru černého srdíčka. Kytarové trsátko Janice Jefferson z kapely Blackhearted Banshees!!! Prý to byl nejcennější kousek jeho sbírky, ale měl by ho mít někdo kdo ho může používat. Musel jsem je ještě jednou obejmout. Myslel jsem si, že je snad nepustím. Vlastně jsem je objímal asi deset minut, než mi na rameno začala klepat mamka, že je čas.
Bylo mi tak hrozně, když jsem jen sledoval jak všichni odchází. Když byla místnost kromě mě a mamky prázdná, rozutekl jsem se nahoru do bytu a rovnou k sobě do pokoje. Padl jsem do postele a rozhodl se, že se alespoň trošičku vyspím. Přecijen mě čeká nechutně dlouhá cesta a muselo být už okolo půlnoci.
Takže zatím deníku. Přiště do tebe budu psát asi už z Londýna. Děs.
