Vím, že jsem psal, že brzo napíšu a není to tak, že by se nic nedělo, ale spíš se toho dělo opravdu hodně a já si nenašel čas nic zapsat. Když už jsem čas měl tak jsem byl moc unavený. Promiň, ale naučil jsem se dlouho ponocovat a pak padnout ospale do postele.
Jen aby tak zrekapituloval v krátkosti loňský rok. Podařilo se mi najít nějaké lidi, které bych možná mohl označit za přátele. Ve Zmijozelu to funguje trochu jinak než jinde. Není to o tom, jestli máte něco společného nebo si mimořádně rozumíte. Je to o tom, že si můžete stěžovat na stejné věci a vždy máte dost parťáků na porušování pravidel. Taky si hodně děláme legraci z lidí z ostatních kolejí, ale tak nemají se k tomu přímo vybízet. Jediné co předčí hloupost některých lidí je jejich naivita. To snad nejde se netrefit do tak snadného cíle. Ostatní se, ale rádi taky strefují a to z nás asi dělá tak super tým. Teda ne všichni ostatní. Třeba Maryann se kamarádíčkuje s tupounama. U té jsme se všichni tak nějak shodili, že je Zmijozel asi tolik jako motýl drakem. Výjimka potvrzující pravidlo. Co se studijních úspěchů týče, to je jiná. Látka není až tak těžká, vlastně je to celkem jednoduchý. Problém nastává u profesorů. Mezi profesorským sborem najdeme dva typy lidí. Tou první jsou profesoři a především profesorky, kterým je čerstvě přes 20 a vypadají jako kdyby vypadli z nějakého katalogu. Jak se má sakra soustředit člověk na učivo, když profesorka co to vykládá si před katedrou vykračuje v mini fakt netuším. Druhá kategorie jsou zahořklý pedanti. Vyžadují naprostou disciplínu a pravděpodobně by byli nejraději kdybychom každé ráno před snídání vzdávali čest všemocnému vůdci, jehož roli by si vzali pochopitelně na starost oni. Platí na ně dvě věci, první jsou lichotky, jsou nehorázně sebestřední, ta druhá jsou otázky, nemají většinou sebemenší páru o čem mluví, prostě odříkají text, který si vtloukli do hlavy, něco jako špatní herci. Nejvtipnější mi přišel Grath, ten nám neustále zadával nějaké eseje. Které jsem jednak nestíhal a pak taky neměl žádný zdroj. Zkoušel jsem knihovnu, ale knihovnice mi vždycky s nejnepříjemnějším výrazem na světě sdělila, že takové knihy nemá a nebo že bych si je měl sám najít… V obří knihovně, kde je těch knih asi milion a o nějaké slušné kategorizaci nikdo neslyšel. Zkrátka milé.
I přes mnohé nástrahy se mi však podařilo v poklidu přečkat až do konce roku. Musím teda uznat, že Valentýn, kdy se celý hrad zahalil do růžové mi málem kleplo. Měl jsem nehoráznou kliku, že k večeři naservírovali do velké síně skleničky s vínem, ale na onu večeři přišli asi tři lidi. Takže jsem si tam nenápadně bral pár skleniček od vedlejších stolečků a zvesela z nich upíjel. Co se dělo pak ten večer si pamatuju jen mlhavě, ale to je ve výsledku asi dobře. Pomohlo mi to přežít tu růžovou, takže win-win. Kupodivu zkoušky nebyly tak hrozné jak jsem si je představoval. Snad jen v dějinách a přeměňování jsem netušil některé otázky, ale když nevíš, vymýšlej si a používej univerzální odpovědi. Už v poslední den zkoušek byla závěrečná hostina. Ta začala celkem vtipně, jako obvykle byl ředitel tak hodný aby vyháněl všechny (především ty, co se oblékli na slavnostní zakončení trochu slavnostněji) aby se převlékli do uniforem. Zajímavé, že takhle nevyháněl profesorky a profesory aby se trochu zahalili. Ale co čekat od cápka co si na Halloween udělá zářivě rudé oční stíny. Asi zapomněl že narozdíl od svého sboru jemu už nějaký ten pátek 20 není. No následovalo vyloučení nějakého kluka, řekl bych, že bylo na čase. Prvně jsem si myslel, že je to taky učitel. Pak tuším pronesl ředitel řeč, ale byla tak nezáživná, že se mi úplně vykouřilo o čem byla. Ale řekl bych, že kdyby řekl něco podstatného tak si to snad zapamatuju. Už zbývalo jen předat pohár, který sice vyhrál Havraspár, ale beztak mě nějaký pohár zajímá ještě míň než ty ředitelovi proslovy. Díky všem loa za to, že pak už bylo jídlo a ještě větší dík za to, že tentokrát nebylo zkažené. Pak se ještě na koleji pořádal, tedy spíš měl pořádat menší večírek, ale nakonec z toho bylo spíš klasické posezení a vymýšlení pomsty jakémusi anonymovi co poslal Lydii dost nepěkný dopis.
Cesta do Londýna proběhla bez potíží a naštěstí mě při ní doprovázela Alice se svým novorozenětem a Marry. V Londýně jsem si vzal pokoj se Sebem, je malej, ale aspoň má balkon. Stejně se tu pro teď moc dlouho nezdržím. Mám jet za babičkou zpátky domů.
Takže to by pro teď bylo asi vše. Napíšu asi zase až se vrátím z New Orleans.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komentář? Gimme! Gimme! Gimme!