Víš jak jsem říkal že budu psát častěji? Tak to se nepodařilo. No, abych to shrnul, jsem ve třeťáku a polovina lidí, o kterých jsem tu psal, je v čudu. Ta doba, co jsem nepsal, byla zajímavá. Cítím se divně a přitom bych se tak cítit neměl. Konečně se mi podařilo navázat něco trochu víc podobného přátelství, ale ta nuda, ta trýznivá nuda. Ať dělám cokoliv, připadám si tak hrozně prázdně. Vše co dělám, ve mě nevyvolává nic, jen jakousi ozvěnu emocí. Šílím z toho, snažím se dělat cokoliv, co by ve mě mohlo něco vyvolat. Ale jediné co funguje je provokace, posouvání hranic, šokování a prolamování tabu. Jenže jediný, kdo s tím dokáže držet krok, je Finn a i on má stupidní předsudky.
Ale dost o mých vnitřních monolozích, rychle projdu co se dělo. V létě jsme s Finnem byli ve Státech a bylo to super. Nejdřív jsme trávili čas v New Orleans u mé babči, seznámil jsem ho s Camille a Bradleym. Nejparádnější ale byl šílený nápad Bradleyho, vymyslel, že se vymluvíme, že budeme spát u Camille, a letaxem se dopravíme do Los Angeles. Finn se nejdřív trochu cukal, ale nakonec na to kývl. Bylo to úžasný! Nejdřív jsme prošli WeHo (West Hollywood) a pak když se setmělo, tak Camille pravila, že musíme vidět nějaký mudlovský film, The Rocky Horror Picture Show. Stejně jsme neměli co dělat, takže se šlo. V zapadlém kině byli lidé šíleně ustrojení ve spodním prádle a během filmu pokřikovali hlášky doplňující ty filmové, tancovali na písničky a zkrátka prováděli největší šílenosti. Když jsme šli z kina hledat bar (Camille nám všem dala postaršující lektvar) narazili jsme na tetovací salón. Chvilku jsem si prohlížel výlohu a vtom přišla myšlenka… Piercing! A aby Finn nezůstal pozadu, tak jsem ho překecal, aby si dal taky jeden píchnout, doplňující ten můj. Já mám propíchnutou levou bradavku a on pravou. Zkrátka paráda, škoda že to uplynulo tak rychle.
Přes léto se jinak nic extra významného nedělo, teda poznal jsem pár prváků a Seb skočil z okna a umřel. Napsal bych jak jsem byl zničený a doteď truchlím, ale to bych lhal. Je mrtvej, bummer, život jde dál. Lydie s Ruvikem se taky vypařili. Možná vykradli obchod a zavřeli je nebo tak něco. Představ si, že letos ani nebyla Příčná tak šílený chaotický kolos prváků. Letos jich je totiž naštěstí málo.
Na začátku roku se jako obvykle věci rozhýbávaly pomalu. Teda je tu jedna věc, přestavěli nám kolejku, přestavěli ji suprově, pokud předtím byla komfortní, teď je to palác. Kožené gauče? Check. Stolky na kratochvíle i studia? Check. Obří, (doufám, že jen prozatím) prázdné, knihovny? Check. Spešl tréninková místnost s pódiem na souboje? Check. Okna za, kterými je vidět dno jezera? Check. Zkrátka paráda, byli jsme z toho nahypovaní a pak přišla jobovka, která zkrátka musí přijít. Chtěli jsme ideální pokoj, protože je daleko od ostatních, daleko od začátku chodby a je hezky rohem. Smůla, vyměnit pár klíčů by bylo moooc složité. Daleko složitější než vyměňovat umyvadla, skříně a pomalu půlku nábytku. Možná dává hezký dárky, ale raději budu bez dárků, pokud by to znamenalo mít kolejní, která je trochu ochotná a nemá vše u zadku. Nejlepší bylo, když začala tvrdit, že nebude skákat kvůli každému rozmaru… Ano, jediná žádost za mojí dosavadní studentskou kariéru je tak neskutečně drzý rozmar. A já blbec na ní byl vždycky milej. No, může si říkat o zvukotěsnosti co chce, ale teď máme všechny nástroje a zajímalo by mě, jak ta slavná zvukotěsnost překoná řádění rockové kapely. Sorry sousedi, moc se nevyspíte.
Ale to by bylo dost stížností. Posuneme se dál. K Halloweenu. Halloween je bezkonkurenčně nejlepší svátek v roce a kdokoliv vymýšlí tu výzdobu zaslouží metál. Letos bylo téma blázinec - očividně poté, co pacienti převzali kontrolu. Všude byl poházený nábytek, nic nedávalo až moc velký smysl. Ve vstupce byla rozházená matoucí kouzla. A dokonce jsme si mohli udělat vlastní kostýmy. Musím se pochlubit, že mi to šlo od ruky a podařilo se mi vytvořit něco parádně šíleného. Což sedělo, vzhledem k tomu, že jsem byl zosobněné šílenství. Večer byl taky dobrej, hudba se sice pohupovala od parádní k příšerný, ale to mě v bavení se nezastavilo. Po dlouhé době jsem se cítil fakt dobře a prospělo mi to.
Ale abych nezdržoval, popojedeme, přeskočíme pár měsíců a dostaneme se k momentálnímu dění. Vánoce… Nemusím. Chápu, že je to pro většinu děcek milovaná tradice, ale já v tom nevidím moc smyslu. Jedno období v roce, kdy se máme chovat mile, oslavovat narození jakéhosi spasitele a dávat si navzájem dárky. Je to hrozně pokrytecké. Kdyby bylo v přirozenosti lidí se chovat hezky a mile nepotřebovali by na to připomínky a speciální období. Stačí se chovat k lidem tak jak se oni chovají k tobě. Pokud teda nejsou dutí, to je lepší pak ignorovat nebo jim tu smutnou novinu oznámit. Ale trochu k věcem. Dostal jsem překvapivě dost dárků, dobrých dárků. Gramofon a desky od mamky, vykuřovací mistička a bylinky na vykuřování od babči, dárek od kolejní byl taky parádní. Dostal jsem i dárek od učitelky mudlů, tu mám vážně rád. Zdá se chytrá (a to, že je pěkná taky neškodí) a vede ty hodiny trochu neformálně, což je super. Jo a dárek od Luca, kterej je taky fajn, až se cítím provinile, že jsem mu nic nedal. Možná mu příště něco dám, aby se neřeklo. Přecejen s ním a Finnem jsme kapela a asi i přátelé? Nad tím jsem se zatím úplně nerozhodl.
To by byla další rekapitulace, zase napíšu. Zítra je Silvestr, takže uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komentář? Gimme! Gimme! Gimme!