Tak jsme po příšerné cestě konečně dorazili do Londýna… Paráda. Přenášedlo nás přemístilo na zahradu našeho nového domu. Krásný, prostorný a naprosto prázdný dům. Evans okamžitě začal vyšilovat, že tu měli naše věci už přeci dávno být a blá blá blá. Nedával jsem pozor a chtěl vypadnout ven, když v tom jsem se zarazil. Tohle vlastně není New Orleans. Vlastně to tu vůbec neznám. Ale myšlenka, že bych strávil jakýkoliv čas s Evansem zavřený v tomhle prázdným baráku se mi vážně nelíbila, takže v ten moment bych raději vyzkoušel prozkoumávání neznámého města. Z myšlení mě vyrušila mamka, která očividně začala také vyšilovat nad zásadníma otázkama jako “Kde budeme spát?!”. To, ale Evans chytře vyřešil, oni si někde prozatím koupí matraci a já se můžu jít prozatím ubytovat do nějakého Kotle. Což se ukázala být jakási hospoda, kde se shromažďují všechny věkové kategorie studentů, před odjezdem do Bradavic. Na můj názor se očividně ptát nemusel, ale když to zvážím tak raději budu v nějaké putice než s tím pablbem Evansem.
Takže jsme se všichni sebrali a vydali se vstříc novému městu. Jak jsme tak procházeli ulicemi, tak můžu říct jediné, Londýn je děsnej. Co teda čekat, jen co jsem vyšel z domu, zjistil jsem, že náš dům je součást pěkňoučké, nabílené řadovky, s květináči v oknech. Hrůza, všechny ulice, kterýma jsme procházeli vypadali tak hrozně chladně dokonale, prostě nuda.
Ale to už jsme naštěstí došli do ulice co vypadala víc zanedbaně než ostatní (z mého pohledu vylepšení) a před tou nejzbídačenější budovou mi Evans řekl, že to je ta putika. Mamce se to nezdálo, ale to už Evans začal, že budu perfektně v pořádku a tyhle jeho bláboli, naštěstí ji uchlácholil. Takže jsme se oba mohli radovat, že jsme se jeden druhého zbavili. Nadechl jsem se a odhodlaně vkráčel do otevřených dveří. Můžu jen napsat na to že jsem rozhodně nebyl připravený na to co mě mělo čekat uvnitř. Všude byli děcka, od pohledu stejně stará jako já, to by bylo možná i super, kdyby všichni nebyli dutější než pařez. Běhali, křičeli nesmysly a dělali daleko větší ptákoviny. Raději jsem šel k baru a zeptal se barmana ohledně ubytování. To prý, ale obstarávají jen brigádníci. No raději jsem se sedl k nenápadnému stolu a doufal, že se nikdo z těch dutohlavců nepokusí navázat kontakt. Díky všem loa za to že nezkoušeli. Ale čas ubíhal a žádný brigádník nikde. Nebo alespoň myslím, v tom chaosu bylo těžké se vyznat. Takže jsem raději jen tak seděl a upíjel sodu. Až večer jsem to vzdal a raději jsem se vydal zpátky do toho baráku co odmítám nazývat domov. A říkal si, že s trochou štěstí už budou mamka s Evansem spát a já proklouznu a vyspím se na zemi. Po cestě jsem se párkrát trochu zatoulal, ale naštěstí jsem našel správnou trasu. No, stejně jsem se dostal domů až tak v 1 hodinu ráno. Takže jsem prostě zalezl do nějaké místnosti, zalezl k rohu, tohle do tebe zapsal a teď jdu konečně spát.
Takže dobrou, možná napíšu pokud se stane něco zajímavého.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komentář? Gimme! Gimme! Gimme!