Tak zase píšu. Dnešek byl… Zajímavý. Ráno jsem se probudil a jako obvykle šel na snídani, nounou mi udělala pořádnou jižanskou snídani s koláčky pečenými na sádle, opečenou slaninou a vajíčky. Byl bych bez sebe kdybych nevěděl, že mi takhle vyvařuje, protože budeme brzy odjíždět. Mamka dokonce ani u snídaně nebyla, asi moc práce. Prý už našla kupce… Vážně super. Ale abych pokračoval, kde jsem skončil, pomaličku jsem do sebe nasoukal všechno to výborné jídlo a v tom už někdo klepal na dveře. Samozřejmě to nemohl být nikdo jiný než pan Caldwell v zástupu s Bradleym a Camille. Abych to vysvětlil, tak naši rodiče se moc strachují, že bychom v mudlovské škole mohli vyvést nějakou pořádnou neplechu, navíc každý ví, že mudlové nejsou zrovna nejbystřejší, takže se naši dohodli, že budeme my tři mít soukromého učitele. Tedy původně s námi byl i ten blbeček Francois, ale jednou jsme mu přidali do pití mlíčí z třpyťovky, co Camille vzala mamce, nejen, že jsme viděli jak se vzteká, když mu narostli šupiny, ale taky mu papíček pořídil vlastního učitele, takže dvojvítězství.
Nounou rychle jedním mávnutím hůlky uklidila jídelnu a všichni se usadili, jako obvykle většina hodin byla maximálně nezajímavá, první byla francouzština, pak následoval přírodopis a konečně něco zajímavého, hodina dějepisu, probírali jsme Salemské procesy a pak od nich pan Cadwell odbočil a říkal nám o důležitosti mezinárodního zákoníku o utajení, nechápu jak mudlové můžou někoho jen tak zabít protože je výjimečný. No, následovala hodina matematiky, to jsem byl tedy celý žhavý, nudnější předmět si nedokážu představit, co hůř, pan Cadwell nám chtěl dát test, dal nám papíry a v ten moment se z obývacího pokoje ozvalo hlasité prásknutí a ve dveřích se vyskytla dáma v černém plášti s těsně sepnutým drdolem černých vlasů a cat-eye dioptrických brýlích - babička Acadia. Byl jsem moc rád, že jí vidím a ukázalo se, že mě přišla navštívit. Samozřejmě, že pan Cadwell si začal stěžovat, že narušuje jeho vyučování, ale babička jen pohodila rukou a prohlásila, že máme za den už určitě dost a trocha volna navíc nás už nezabije. Učitel už si začal připravovat svojí námitku, když v tom babička prohlásila “No, no, přeci se nebudeme hádat jako malé děti, mladíku.” a poplácala ho po tváři, bylo opravdu hodně těžké se nerozesmát, ale vydržel jsem to, narozdíl od Bradleyho, který si tak vysloužil od pana Cadwella chladný pohled. Babička pak vyprovodila i Bradleyho s Camille, prý, že si se mnou potřebuje promluvit a určitě se dnes ještě uvidíme. Pak jsme se šli usadit do obýváku. Babička se na mě mile usmála “Mluvila jsem s tvojí matkou,” povzdechla si “je neustále tak paličatá a musím říct, že jí nic nezabrání v tom se odstěhovat, snažila jsem se ji přesvědčit aby tě tu nechala, nemůže tě přeci jen tak odříznout od tvých kořenů, ale je paličatá a ten budižkničemu, kterého si našla jí určitě taky krmí rozumy… Obávám se, že už není co bych mohla udělat. Kromě jedné věci, našla jsem muže, který by odkoupil klub,”, už jsem se přiravoval namítat, jak by to mohla dopustit, ale babička se nenechala přerušit “a nechá ho přesně v takovém stavu, v jakém je. Každé léto sem můžeš jet, možná tě mohou odvést, ale ať si zkusí oddělit mě od mého jediného vnoučka.”. Donutil jsem se alespoň slabě pousmát, “Dneska tu zůstanu a povečeřím s vámi a večer si ještě promluvíme, ale teď upaluj za přáteli, vsadím se, že celý den jen čekáš až budeš moct ven.”, pokynula ke dveřím a já se zvedl a utíkal ven.
První jako obvykle jsem šel pro Bradleyho a myslel jsem, že pak půjdeme vyzvednout Camille, ale prý vzkázala, že dneska má její starší brácha narozeniny, takže s náma ven nepůjde. No, její škoda, rozhodli jsme se jít na naše tajné místo, no, asi tak tajné nebude, vzhledem k tomu, že je to hřbitov, ale je to opravdu hezký, starý hřbitov a hlavně tam snad nikdy nikdo nechodí. Jen tak jsme seděli opření o nějakou kryptu a bavili se o všem možném. Pak přišla řada na rozhovor o tom kdy odjedu a jak to beze mě nebude ono. Alespoň jsem ho ujistil, že mě čeká rozhodně víc nudy. V těch slavných Bradavicích, kdo vůbec pojmenuje školu Bradavice?
Ještě chvilku jsme kecali o všem možném i nemožném. Pak Bradley navrhl, že bychom mohli jít k němu. Takže jsem se zvedl a šel s ním, jeho dům byl jen o pár ulic dál. U něj už mě vítala paní Vautieurová, Bradley ji jen odbyl s tím, že nic nechceme a budeme u něj. Vystoupali jsme do vrchního patra až na půdu. Jeho rodiče přestavěli ji tak aby tam mohl mít pokoj, takže má opravdu hodně prostoru. Posadil jsem se na gauč, zatímco Bradley pouštěl rádio. Snažil se mě rozveselit tím, že nejlepší kapely jsou z Británie, ale připomněl jsem mu, že se většina těch kapel pak přesouvá do států. No, dál mě povzbuzoval, že alespoň budu moct být u jejich začátků. Dál jsme kecali a dělali kraviny a čas ubíhal. Když jsem vyhlédl z okna zjistil jsem, že se už začíná stmívat. To samozřejmě znamenalo, že jsem šel pozdě domů. Raději jsem řekl, že už musím jít, rozloučil se a vypadnul.
Upaloval jsem domů, zatímco obloha už pomalu začínala černat. Když jsem dorazil domů, tak jsem se raději snažil vplížit se rovnou do pokoje, ale už při vstupu mě zarazil mamčin křik. K mému překvapení jsem to, ale nebyl já na koho křičela. Nenápadně jsem se přiblížil ke kuchyni odkud vycházel křik. Pomalu jsem se přitiskl ke dveřím kuchyně, byly pootevřené a tak jsem nakoukl švírou. U stolu seděla babička, u ní stála mamka s naprosto rozčíleným výrazem ve tváři a na druhé straně stolu seděl Evans. “O tomhle nebudu ani vyjednávat, je to můj vnuk a hodlám s ním trávit čas. Můžeš si ho klidně odvést přes oceán, ale neočekávej, že si ho nebudu o prázdninách brát k sobě.”, když to babička dořekla došlo mi o čem se baví a nechápal jsem proč vypadá mamka tak naštvaně. Nemyslela si snad, že se přestěhujeme kdoví kam a já zpřetrhám kontakty se všema lidma co znám, včetně naší rodiny. V tom už ale hřměla matka “Měl by trávit prázdniny s námi, jsme jeho rodiče!”, než ale stačila promluvit dál, tak jí babička zarazila “Chceš říct, že ty jsi jeho rodič, tenhle panák, kterého sis sem navezla nikdy nebude Hugův otec.” zaburácela. “Ale abych to už konečně utnula, možná bychom se mohli zeptat osoby o které se bavíme.” babička se otočila, vytáhla hůlku a mávla ke dveřím, které se na její povel otevřely. Nechápu jak to dělá, občas mi přijde jako kdyby měla šestý smysl, ale v tom se všechny pohledy upřeli na mě. “Hugo, ty už jsi doma? Jak dlouho tu jsi?” začala mamka, “Dost dlouho abych věděl o čem se bavíte… A babička má pravdu, chci být přes prázdniny s ní.”. Mamka pevně sevřela rty, hodila po babičce naštvaný pohled “Gratuluji, úspěšně se ti povedlo zmanipulovat dalšího člověka. Tentokrát svého vlastního vnuka.”, to jsem zkrátka nevydržel a začal na ní sám ječet “Neříkej takové věci o babičce. Prostě chci trávit prázdniny tady doma s ní, než v nějakém pitomém Londýně s tímhle blbcem!” ukázal jsem na Evanse. Pak jsem se otočil na špičkách, odešel z místnosti a řádně za sebou práskl dveřma. Šel jsem rovnou k sobě do pokoje a zamkl za sebou. Vzal jsem do ruky basu a po zbytek večera jsem prostě procvičoval, pak jsem si na tebe vzpomněl a řekl, že bych si to mohl zapsat.
Takže tady to máš. Snad někdy zase napíšu. V tomhle blázinci budu rád, když neskončím někde na terapii...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komentář? Gimme! Gimme! Gimme!