Konečně se přiblížilo datum odjezdu a taky otevření obchodů, které jak jsem zjistil, se pár dnů před nahrnutím školáčků uzavřou (to by se ve státech stát nemohlo, výdělek především). Když jsem dorazil do Kotle, čekal tam na mě poloprázdný lokál, ve kterém se vyskytovali převážně jen starší studenti. To by bylo skvělé, kdybych nemusel na Příčnou ulici. Tam se totiž přesunul každý prvák, i ti co se zatím raději ani neukazovali. Neblaze jsem tušil kam všichni míří, takže jsem raději přidal do kroku a mířil si to k velikánské bílé budově uprostřed. Gringotova kouzelnická banka… Evans trval na tom, že mi mamka nemůže prostě dát peníze, ale že zkrátka musím mít vlastní účet, na který mi budou posílat peníze každý rok a velice důležitě mi předal poukaz na zhotovení účtu. Kde je v tom logika netuším.
Takže abych se vrátil zpátky. Pár lidí už u velkých železných dveří banky čekalo, ale nečekal jsem co přijde, aneb že všichni začnou vytvářet frontu co jde ještě o pár obchodů dál. Tlačení, šťouchání a podobné dětinskosti bych možná chápal, ale když ostatní řvou na metry daleko na člověka, co je tak moc daleko, že by i tak potřeboval naslouchadlo, zvrací (ano deníku, i takové případy byly) a dělají opičárny všeho druhu, tak to opravdu jde mimo mé chápání. Mimo to, ale šla i logika skřetů. Místo toho aby otevřeli, se asi rozhodli spíše proti té bandě zabarikádovat a dělat, že nejsou doma. Čekali jsme skoro celý den, už se začalo pomalu stmívat a krátce po té, kdy má slušný obchod zavíračku, se dveře otevřeli. Co se dělo pak si dokážeš představit, celá fronta se začala hrnout, lidé běhali, sápali se a divím se, že někoho neušlapali, já přežil jen díky tomu, že jsem se pořád ošíval lokty. Po dalším čekání jsem konečně skončil před skřetem, vytáhl jsem tedy svůj poukaz a předal mu ho. Zakládání účtů je tu asi běžná praxe, nemusel jsem nic vyplňovat ani podepisovat. Skřet prostě vytáhl odněkud klíč, podal mi ho, řekl, že to je klíč od mého trezoru. Pak se mě ptal, jestli si budu přát, no tak jsem mu říkal, že bych si rád vybral peníze, ale očividně klíč od trezoru nemá moc smysl, když skřeti peníze předávají přímo na přepážce. Když se nad tím zamyslím, jak mi sakra mohli nechat rodiče peníze na účtu, který ještě neexistoval?! Ale logika jde stranou, když jde o peníze. Peněženku jsem neměl, tak jsem vytáhl nějaký pytlík a začal ho ládovat mincema a, že jich bylo.
Konečně jsem vypadl z té praštěné banky, s pytlem peněz v ruce, ale pomalu jsem si říkal, že by jí snad bylo snazší vykrást, než snášet tu frontu.V naději, že by mohl být ještě otevřený nějaký obchod jsem se šel projít po ulici. Musel jsem mít štěstí, protože obchod, na který jsem se těšil nejvíc, měl otevřeno. Hůlkařství jakéhosi Ollivandera. Jen co jsem vešel dovnitř, musel jsem se trochu zakuckat, všude ležela asi tak tuna prachu, okolo bylo pár dalších prváků, ale nic šíleného, jako v té bance. Za pultem byl celkem zanedbaně vypadající stařík. Vyčkal jsem frontu a jen co jsem přišel na řadu si mě stařík začal měřit silně analytickým pohledem. Po chvilce někam odběhl a přišel s krabičkou v ruce, z ní vytáhl jakousi zvláštně pokroucenou hůlku a podal mi jí. Mávnul jsem s ní a nic. Dědula už kroutil hlavou a tak jsem mu jí podal zpátky. Opět mě přejel tím pohledem a odlítl zase do zadní místnosti. Po chvilce už se řinul zpět s jinou krabičkou, kterou zakrývalo husté mračno prachu. Vytáhl z krabičky dlouhánskou hůlku z černého dřeva. Chvilku si jí sám prohlížel a pak mi jí podal. Trošku jsem s ní mávl a najednou se z ní vynořil obláček černých jisker. Ollivander začal uznale pokyvovat, “Eben, patnáct palců, blána z dračího srdce, nepoddajná a obzvláště talentovaná na kletby. Bude to za 35 galeonů.” řekl. Celkem pálka, ale řekl jsem si, že za to asi bude stát. Takže jsem vytáhl z pytle mince a podal mu je. Ještě než jsem se stihl otočit tak mi řekl přesně tohle “Buďte opatrný.” a věnoval mi hrozně zvláštní pohled. Přešel jsem to a šel dál, měl jsem kliku, protože ještě byl otevřený obchod s kotlíky a kupodivu v něm skoro nikdo nebyl. Když jsem přišel na řadu tak jsem vytáhl dopis a začal vyjmenovávat všechny ty věci potřebné na lektvary. Naštěstí mě prodavačka zarazila s tím, že mají předpřipravené sady pro první ročník, takže jsem zaplatil a odcházel s pytlem náčiní. Ještě jsem si hodil menší objednávku do oděvnictví nějaké Malkinové a spokojeně odcházel do Kotle.
Tam dokonce byla brigádnice, takže jsem si konečně mohl říct o pokoj. Naneštěstí nějaký kluk taky ještě neměl pokoj a tak mě přihodili k němu na takovej malej pokoj, no, lepší než doma spát na zemi, takže tak. Hodil jsem si tam věci a šel zpátky do Kotle. Tam seděla Audrey, to je jedna holka co jsem stihl poznat. Jako jedna z mála lidí tady není úplnej vypatlanec a dokonce je celkem fajn. Tak jsme se bavili a hovor se stočil k hůlkám. Vytáhl jsem tu svojí a konečně jsem si jí pořádně prohlédl. Je fakt pěkná, opracovaný černý eben je pokrytý zvláštním ornamentem a rukojeť je oddělená stříbrným kroužkem. Ještě chvilku jsme spolu kecali a pak se rozhodli, že je čas jít spát.
Takže dobrou deníku. Za pár dnů je odjezd, takže pokud se nebude dít nic zajímavého napíšu až z těch Bradavic.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komentář? Gimme! Gimme! Gimme!