7. Zápis - Rekapitulace

Vím, že jsem psal, že brzo napíšu a není to tak, že by se nic nedělo, ale spíš se toho dělo opravdu hodně a já si nenašel čas nic zapsat. Když už jsem čas měl tak jsem byl moc unavený. Promiň, ale naučil jsem se dlouho ponocovat a pak padnout ospale do postele.
 Jen aby tak zrekapituloval v krátkosti loňský rok. Podařilo se mi najít nějaké lidi, které bych možná mohl označit za přátele. Ve Zmijozelu to funguje trochu jinak než jinde. Není to o tom, jestli máte něco společného nebo si mimořádně rozumíte. Je to o tom, že si můžete stěžovat na stejné věci a vždy máte dost parťáků na porušování pravidel. Taky si hodně děláme legraci z lidí z ostatních kolejí, ale tak nemají se k tomu přímo vybízet. Jediné co předčí hloupost některých lidí je jejich naivita. To snad nejde se netrefit do tak snadného cíle. Ostatní se, ale rádi taky strefují a to z nás asi dělá tak super tým. Teda ne všichni ostatní. Třeba Maryann se kamarádíčkuje s tupounama. U té jsme se všichni tak nějak shodili, že je Zmijozel asi tolik jako motýl drakem. Výjimka potvrzující pravidlo. Co se studijních úspěchů týče, to je jiná. Látka není až tak těžká, vlastně je to celkem jednoduchý. Problém nastává u profesorů. Mezi profesorským sborem najdeme dva typy lidí. Tou první jsou profesoři a především profesorky, kterým je čerstvě přes 20 a vypadají jako kdyby vypadli z nějakého katalogu. Jak se má sakra soustředit člověk na učivo, když profesorka co to vykládá si před katedrou vykračuje v mini fakt netuším. Druhá kategorie jsou zahořklý pedanti. Vyžadují naprostou disciplínu a pravděpodobně by byli nejraději kdybychom každé ráno před snídání vzdávali čest všemocnému vůdci, jehož roli by si vzali pochopitelně na starost oni. Platí na ně dvě věci, první jsou lichotky, jsou nehorázně sebestřední, ta druhá jsou otázky, nemají většinou sebemenší páru o čem mluví, prostě odříkají text, který si vtloukli do hlavy, něco jako špatní herci. Nejvtipnější mi přišel Grath, ten nám neustále zadával nějaké eseje. Které jsem jednak nestíhal a pak taky neměl žádný zdroj. Zkoušel jsem knihovnu, ale knihovnice mi vždycky s nejnepříjemnějším výrazem na světě sdělila, že takové knihy nemá a nebo že bych si je měl sám najít… V obří knihovně, kde je těch knih asi milion a o nějaké slušné kategorizaci nikdo neslyšel. Zkrátka milé.
 I přes mnohé nástrahy se mi však podařilo v poklidu přečkat až do konce roku. Musím teda uznat, že Valentýn, kdy se celý hrad zahalil do růžové mi málem kleplo. Měl jsem nehoráznou kliku, že k večeři naservírovali do velké síně skleničky s vínem, ale na onu večeři přišli asi tři lidi. Takže jsem si tam nenápadně bral pár skleniček od vedlejších stolečků a zvesela z nich upíjel. Co se dělo pak ten večer si pamatuju jen mlhavě, ale to je ve výsledku asi dobře. Pomohlo mi to přežít tu růžovou, takže win-win. Kupodivu zkoušky nebyly tak hrozné jak jsem si je představoval. Snad jen v dějinách a přeměňování jsem netušil některé otázky, ale když nevíš, vymýšlej si a používej univerzální odpovědi. Už v poslední den zkoušek byla závěrečná hostina. Ta začala celkem vtipně, jako obvykle byl ředitel tak hodný aby vyháněl všechny (především ty, co se oblékli na slavnostní zakončení trochu slavnostněji) aby se převlékli do uniforem. Zajímavé, že takhle nevyháněl profesorky a profesory aby se trochu zahalili. Ale co čekat od cápka co si na Halloween udělá zářivě rudé oční stíny. Asi zapomněl že narozdíl od svého sboru jemu už nějaký ten pátek 20 není. No následovalo vyloučení nějakého kluka, řekl bych, že bylo na čase. Prvně jsem si myslel, že je to taky učitel. Pak tuším pronesl ředitel řeč, ale byla tak nezáživná, že se mi úplně vykouřilo o čem byla. Ale řekl bych, že kdyby řekl něco podstatného tak si to snad zapamatuju. Už zbývalo jen předat pohár, který sice vyhrál Havraspár, ale beztak mě nějaký pohár zajímá ještě míň než ty ředitelovi proslovy. Díky všem loa za to, že pak už bylo jídlo a ještě větší dík za to, že tentokrát nebylo zkažené. Pak se ještě na koleji pořádal, tedy spíš měl pořádat menší večírek, ale nakonec z toho bylo spíš klasické posezení a vymýšlení pomsty jakémusi anonymovi co poslal Lydii dost nepěkný dopis.
 Cesta do Londýna proběhla bez potíží a naštěstí mě při ní doprovázela Alice se svým novorozenětem a Marry. V Londýně jsem si vzal pokoj se Sebem, je malej, ale aspoň má balkon. Stejně se tu pro teď moc dlouho nezdržím. Mám jet za babičkou zpátky domů.

 Takže to by pro teď bylo asi vše. Napíšu asi zase až se vrátím z New Orleans.

6. Zápisek - Odjezd

Říkal jsem si, jestli zapisovat i předešlé dny, ale vesměs se nic moc nedělo. Jen jsem dokoupil zbytek školních potřeb. Takže píšu až teď. Konečně byl den D. Den kdy všichni nasedneme na vlak, který nás odveze do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Všichni z toho byli nechutně nadšení, což jsem teda nesdílel, na jednu stránku se konečně budu učit kouzla, ale touhle dobou jsem měl mířit do Ilvermony po boku Bradleyho a Camille. Místo nějakých Bradavic, kdesi ve Skotsku, kde lidi mluví tak mumlavě, že jim člověk nemá šanci rozumět.
Ale zpátky k tomu co se teda dělo. Po probuzení a ranní hygieně jsem čapnul kufr a šel do lokálu, kde bylo hotové peklo, nebylo pomalu kam si stoupnout, všude kam sem se člověk podíval děcka, nějak se mi podařilo se prorvat k tabuli s harmonogramem dne, z toho jsem pochopil, že kufry máme dát do připravených truhel, tak jsem si to k nim namířil, položím kufr a v ten moment ho nějaký blbeček co tam postával čapne a hodí do té truhly. Jako kdyby se ho někdo prosil, co mi má šahat na moje věci. Kdyby tam nebylo tak narváno tak ho pořádně zmáčknu. Raději jsem z té putiky rychle vypadnul a zamířil k nádraží. Naštěstí nebylo moc daleko, jen o pár ulic dál. Pak nastal problém, na lístku totiž bylo napsané, že to jede z jakéhosi nástupiště 9 ¾. Jenže ať jsem hledal jak jsem chtěl, bylo tam jen nástupiště 9 a 10. Nějak jsem vydedukoval, že by to mohl být nějaký chyták, takže jsem se vydal mezi tyhle nástupiště a hle. Opodál už stála banda děcek mého věku, takže jsem se připojil k nim a doufal, že nečekají na rychlík do Manchesteru. Naštěstí se zanedlouho objevila Audrey a potvrdila mi, že jsem na správném místě. Co víc, barely, které byly pohozené u stěny mezi nástupišti se rozhodli zničehonic rozestoupit (hrozně nenápadné) a všichni se začali vrhat proti té zdi. Nejdřív jsem myslel, že jim přeskočilo ještě víc než je u nich normální. Ale představ si to, přes tu zeď se dostává na nástupiště. Taky to mohli někam napsat. Ale tak stalo se s Audrey jsme prošli zdí a ocitli se na skutečném nástupišti 9 a ¾. Tam už čekala červeno-černá lokomotiva co vrhala lesk jako blesk. Dokonce bych se i zastavil a obdivoval to, jenže to by se nesmělo do toho vlaku začít všichni vrhat. Myšlenka, že by všechna kupé byla zabraná a my se museli nasáčkovat k některému z těch hňupů se mi fakt nelíbila, takže jsem si to raději zamířil ke dveřím, do kterých se nikdo nerval. Ocitl jsem se v nějakém divném jídelním voze. Uprostřed vagónu byl stůl s připraveným porcelánem a židlema okolo. Neměl jsem hlad a ani touhu se socializovat, takže jsem raději pokračoval v cestě. Uzřel jsem prázdné kupé a rychle vyrazil ho zabrat. Pak přišla Audrey, které se do vlaku přervala přes normální vstup a nakonec po ní dorazila Ciara. To je další holka se kterou jsem se seznámil a je celkem v pohodě. Uvelebili jsme se a kecali jsme se tak nějak o všem možném. Poklidná jízda, kdyby se k nám pořád nepokoušel někdo přifařit. Kolikrát těm tupcům musíš říkat, že je v kupé plno, než to pochopí? Někteří se snažili k nám procpat víckrát. Asi po sté se dveře našeho kupé otevřely a k nám nakoukla cukrářka s vozíkem. Ciara očividně nesledovala, protože se v ten moment zvedla, zařvala, že je u nás plno a rázně zavřela dveře. S Audrey jsme chytli nehorázný výtlem a smáli a mezitím vysvětlili Ciar, že to byla jen cukrářka. Té to očividně bylo blbé, protože hned šla ke dveřím se omluvit a rovnou si koupila jakési fazolky a nějaké čokoládové žáby. Takže jsme po zbytek jízdy zkoušeli fazolky a jejich chutě. Naštěstí se mi vyhnuli ty nechutné, ale Audrey prý schytala zvratky. Po nějaké době už se setmělo a my dorazili na místo.
 Nástupiště v Prasinkách vypadalo dost opuštěně, řekl bych, že ho nikdo neudržoval tak minimálně 10 let. Moc rozhlížet jsem se nestihl někdo už totiž hlásal, že prváci mají jít k jezeru k lodičkám, takže se vyrazilo. U pobřeží jsme nasedli na pochybně vypadající lodičky. Ty určitě měli vynahradit vcelku komfortní jízdu vlakem, byly pěkně narvané a navíc začalo pršet. Cesta byla nepříjemně dlouhá, takže jsme samozřejmě byli všichni durch. Když jsme konečně dorazili ke břehu tak jsem vystřelil a vyřítil se z loďky s vidinou tepla. Vyzvedl nás jakýsi přísně vypadající profesor v černé. Nadával že se máme seřadit, tak jsme vytvořili řady. Teda my inteligentní jedinci jsme vytvořili řady, pablbové asi v životě o řadě neslyšeli. Takže jsem tam musel stát a drkotat zuby, zatímco na nás profesor řval dokud pablbové nepochopili, že mají popojít pár kroků a vytvořit řadu. Konečně jsme vyrazili a ten profesor nás zavedl do jakéhosi předsálí. Tam se k němu připojil další, který vypadal taky dost nepříjemně. Opět přišlo na vytváření řady a opět se to projevilo jako problém. Začal jsem odmítat uvěřit, že Bradavice jsou tak vážená škola, když v ní studují takoví tupci. Z mého přemítání mě vyrušil ten druhý profesor, co mluvil šíleně silným ruským přízvukem. Vysvětloval nám systém, kterým si nás bude brát k zařazování. Nebyl jsem překvapený, že to očividně zase většina nepochopila. Samozřejmě, že ten profesor začal řvát. Já bych asi řval taky, ale kvůli začínající migréně, umocňované promrznutím jsem měl chuť ho poslat zpátky k soudruhům sovětům. Zvlášť když tak dojemně prohlásil, že bychom se měli upravit… Jak si představoval, že se upravíme, když z nás kapala voda?! Zhluboka jsem se nadechl a konečně přišla řada i na mě. Ten první profesor nás provedl jakousi šatnou nebo co to bylo a pak do Velké síně. Ta byla celkem efektní. Nad hlavou nám levitovali svíčky a místo stropu jsme mohli shlížet zamračenou noční oblohu. Z přemítání nás ale vytrhla jakási mlaďounká profesorka. Která se představila jako zástupkyně ředitele. Vysvětlila nám, že nám na hlavu posadí jakýsi klobouk, který nás má zařadit do koleje. Tenhle proces jsem mohl pozorovat na pár lidech přede mnou. Nějakému klukovi na hlavu usadila fakt příšerně starej klobouk a ten po chvilce hurónsky vykřikl “Havraspár!”. Chvilku jsem přemýšlel jestli si se mnou nejdřív pokecá nebo jak to bude probíhat, ale to už mě ta zástupkyně volala. Posadil jsem se na židličku a ona mi položila klobouk na hlavu. Ten pro koho byl určený musel mít fakt velkou hlavu, protože mi spadl přes oči. Čekal jsem na hovor, ale ten se nekonal, protože v dalším okamžiku už řval “Zmijozel!”. Jakou metodu teda používá netuším, asi ententýky. V každém případě jsem se šel připojit ke stolu jehož osazenstvo mi tleskalo, asi je snadný získat si jejich obdiv.
 Ani netušíš jak pomalu probíhal zařazovací proces. Lidi se hrnuli a všechny je po jednom posílali do kolejí. Dával jsem pozor jen částečně a po té co zařadili Audrey a Ciar taky do zmije jsem přestal dávat pozor a prostě s nima kecal. Konečně zařadili i posledního prváka. Normálně by byl ještě proslov ředitele, ale ukázalo se, že ředitel je kdesi v háji a přejde se rovnou k jídlu. Aspoň že tak. Teda to jsem si alespoň myslel, před námi se objevilo celkem chutně vypadající jídlo. Někteří jedinci se okamžitě začali cpát a pak to propuklo. Všichni začali zvracet. Jak se ukázalo některé jídlo bylo zkažené. Přemýšlel jsem jestli zkoušet alespoň pití, ale rozhodl jsem se, že raději zůstanu u své vody. Myslel jsem že z toho zápachu sám začnu zvracet, ale udržel jsem se.
 Naštěstí jsme nemuseli čekat moc dlouho a už někdo hlásal, že můžeme na kolej. Naštěstí to nebyla taková vzdálenost. Prošli jsme ze síně do toho předsálí a odtama už do sklepa, kde se nachází naše kolejní místnost. Ta na mě celkem zapůsobila, narozdíl od zbytku hradu nevypadá jako z roku raz dva a dokonce bych řekl, že to tam vypadá fakt hezky, takovým tajemným způsobem. Takže jsme se usadili do křesílek u krbu a čekali na někoho kdo by nám přiřadil pokoje. Nečekali jsme moc dlouho a objevila se učitelka, která se představila jako naše kolejní. A rovnou se ujala předávání kufrů. Někteří měli těch kufrů víc, ale nikdo to neprotahoval. Pak už se přešlo na pokoje. První se rozdali pokoje holkám. Když přišla konečně řada na nás tak jsme se měli domluvit kdo s kým chce být na pokoji. Jasně, že jsem chtěl být sám, jenže to samozřejmě neprošlo… Fakt super. Dokonce jsem vyhrožoval tím, že v noci hraju často na basu, ale ta profesorka byla neoblomná. Takže jsem skončil na pokoji s tím klukem, kterému přes ten jeho přízvuk nerozumím, jedním z těch zajímavých dvojčat a tím klukem co se mnou byl na pokoji v Kotli.

 Chvilku jsem byl ještě vzhůru, kecal s lidma. Pak už jsem to zabalil, šel na pokoj a zapsal tohle. Takže zatím deníku. Brzo snad zase napíšu.

Kontakty a známosti

Tady jsou jména lidí, které Hugo zná a často se objevují v deníku. Co víc, je tam i jeho názor na ně. Pořadí není abecední ani podle oblíbenosti, ale zkrátka podle toho jak jsem si zrovna vzpomněl. Kdyby se někdo cítil jakože by na tom seznamu měl být tak se nebojte napsat.


Finnley Lamont - Narcis. Tak nehorázný narcis, že snad vážně věří, že je tak neodolatelný že dámy a někteří pánové přicházejí do mdlob jen z pohledu na něj. Ale celkem mě baví a je jako jeden z mála lidí alespoň trochu příčetný. Tudíž jsem se rozhodl si ho držet na vodítku menších lichotek. Bydlí se mnou na pokoji a hraje na elektrickou kytaru, takže občas jammujeme. Snad jen když hraje ztrácí ten odpuzující povrchní výraz.// Pořád je to hrozný narcis, jen už trochu víc snesitelný. Co je na Finnovi nejlepší je, že se nebojí se životem experimentovat. Podobně jako já. Teda doufám, že si to užívá a že mě jen nenásleduje, to by bylo dutý. Taky se navzájem popichujeme/flirtujeme, celkem zábava.// Viděl mě, když jsem na tom nebyl zrovna nejlíp, takže ho možná budu muset fakt zabít (všiml sis taky, že ten seznam se podobá hit listu?). / XXX


Lydia Hellberg - Pár lidí říká, že Lydie je šílená. Neřekl bych, že je šílená. Lydii to akorát zatraceně pálí. Ví jak se tvářit, co říkat a jak se chovat aby zapůsobila a ráda toho využije. Díky tomu se dostává do jakési vedoucí pozice, ale nemám sebemenší tušení co na tom vidí, když to má ve výsledku víc nevýhod než výhod. Lydii bych za jiných okolností poslal vzkaz, kdybych potřeboval pomoct zakopat mrtvolu, ale jelikož jsem si téměř jistý, že by to proti mě mohla jednou použít, tak bych byl blázen kdybych to někdy udělal. Zmizela


Ruvik Hellberg - Dvojče Lydie, z těch dvou je obvykle ten rezervovanější, ale když už promluví přijde mi míň promyšlený a víc živelný než Lydie. Bydlí se mnou na pokoji a z toho můžu říct snad jen, že vážně často spí a vážně hlasitě chrápe. Zmizel


Lucas Grey - Pokud Lydie dokáže převzít jakési vůdcovství s určitou grácií, Lucas se o to musí zoufale snažit. Řekl bych, že okolo chce vytvořit jakousi auru nebezpečí nebo něčeho podobného, ale ve výsledku vypadá tahle aura uměle právě tím jak moc se snaží. Přitom je jinak v pohodě, takže by stačilo se zbavit té snahy.// Lucas je celkem cool. Někdy o prázdninách před třeťákem jsme si začali víc rozumět. No a tak jsem mu nabídl místo bubeníka v kapele, který vzal. Pořád je temnohusťák, ale v rámci mezí. Patří mezi málo lidí o kterých bych mohl říct, že jsou přátelé a to se cení. / X


Sebastian Clarke - Seb je zajímavý. Možná je dětinský a naprosto společensky neohrabaný, ale tyhle blbosti dělá čistě pro to aby pobavil ostatní a zároveň sebe. Nemyslím si, že jsem ho zatím viděl vážného. O to víc mě zajímá jak by se ve vážné situaci zachoval. Mrtvej


Alice Von Thean - Ošetřovatelka v Bradavicích. Má zajímavou kombinaci toho, že se s nikým nepáře a zároveň dokáže být starostlivá zároveň. Co jsem se dozveděl tak je z nějaké šíleně staré rodiny, která pochází z ještě daleko starší rodiny, ale naštěstí se nechová jak dokonalost sama. Vychovává malého caparta.


Marry Spring - Chodila do sedmáku když jsem byl v prváku. Ani už nevím jak jsem se k ní přichomítnul. Vlastně ji moc neznám, jen mi přijde tak nějak cool.

Ethan Natherny - Prvák co se nám dostal do zmijky. Krycí jméno bloncka. Naštěstí je v pohodě, dokonce mě celkem baví. Jen se trochu ztrácí mezi lidma se silnějším charakterem. Uvidíme co se z něj vyklube. / Už druhák, ale zbytek pořád platí.


Avaline Tennesley - Další prvák ze zmije. Zajímavá, mám pocit že bude živočišnější povahy. Zatím se zdá v pohodě. Uvidíme jak se vyklube./ Už druhák. Potvrdilo se, že je divoká, ale fakt vtipná a jakkoliv nerad to říkám, tak projevila zájem o moje problémy. Takže možná i něco tuší.


Taylor Coleman - A další prvanda, opět zmije. Podobně živelná jak Av, jen mi přijde, že si drží menší odstup. Jako u ostatních prváků mi zatím nezbývá nic jinýho, než pozorovat a zjistit jak se vybarví. Zmizela


Victoria Ayers - Druhačka od nás ze Zmije, kdoví proč jsem si jí nezapsal předtím, rozhodně jsem si jí všiml. Možná to bude tím, že je docela tichá, ale rozhodně to není tím, že by neměla co říct. Spíš takové to klasické tichá voda břehy mele. Mám pocit, že bude neobvykle dobrý komplic ve zločinu.


Velt Lambdoy - Seznámili jsme se díky klubu mudlů. Je celkem vtipný a má pár fakt dobrých předností. A rád se baví. Ale občas mě děsí, ta jeho garderóba, třeba protože rád nosí svatozáře. Co jsem zjistil o prázdninách, když bydlím u Fi, tak je docela Suzie the homemaker a celkem zvládá se starat o domácnost./ XXX

Fiona Azzuro - Moje krevní skupina. Nezkazí žádnou zábavu a je pro každou špatnost. Taky není jak zbytek dospěláků šokována mou láskou pro alkohol (jako kdyby oni poprvé strčili čumák k lahvi až když oficiálně mohli). Což se cení, zvlášť když mi nenápadně nějakou tu láhev podstrčí. Přes prázdniny u ní bydlím

5. Zápis - (ne)Příčná ulice

Konečně se přiblížilo datum odjezdu a taky otevření obchodů, které jak jsem zjistil, se pár dnů před nahrnutím školáčků uzavřou (to by se ve státech stát nemohlo, výdělek především). Když jsem dorazil do Kotle, čekal tam na mě poloprázdný lokál, ve kterém se vyskytovali převážně jen starší studenti. To by bylo skvělé, kdybych nemusel na Příčnou ulici. Tam se totiž přesunul každý prvák, i ti co se zatím raději ani neukazovali. Neblaze jsem tušil kam všichni míří, takže jsem raději přidal do kroku a mířil si to k velikánské bílé budově uprostřed. Gringotova kouzelnická banka… Evans trval na tom, že mi mamka nemůže prostě dát peníze, ale že zkrátka musím mít vlastní účet, na který mi budou posílat peníze každý rok a velice důležitě mi předal poukaz na zhotovení účtu. Kde je v tom logika netuším.
Takže abych se vrátil zpátky. Pár lidí už u velkých železných dveří banky čekalo, ale nečekal jsem co přijde, aneb že všichni začnou vytvářet frontu co jde ještě o pár obchodů dál. Tlačení, šťouchání a podobné dětinskosti bych možná chápal, ale když ostatní řvou na metry daleko na člověka, co je tak moc daleko, že by i tak potřeboval naslouchadlo, zvrací (ano deníku, i takové případy byly) a dělají opičárny všeho druhu, tak to opravdu jde mimo mé chápání. Mimo to, ale šla i logika skřetů. Místo toho aby otevřeli, se asi rozhodli spíše proti té bandě zabarikádovat a dělat, že nejsou doma. Čekali jsme skoro celý den, už se začalo pomalu stmívat a krátce po té, kdy má slušný obchod zavíračku, se dveře otevřeli. Co se dělo pak si dokážeš představit, celá fronta se začala hrnout, lidé běhali, sápali se a divím se, že někoho neušlapali, já přežil jen díky tomu, že jsem se pořád ošíval lokty. Po dalším čekání jsem konečně skončil před skřetem, vytáhl jsem tedy svůj poukaz a předal mu ho. Zakládání účtů je tu asi běžná praxe, nemusel jsem nic vyplňovat ani podepisovat. Skřet prostě vytáhl odněkud klíč, podal mi ho, řekl, že to je klíč od mého trezoru. Pak se mě ptal, jestli si budu přát, no tak jsem mu říkal, že bych si rád vybral peníze, ale očividně klíč od trezoru nemá moc smysl, když skřeti peníze předávají přímo na přepážce. Když se nad tím zamyslím, jak mi sakra mohli nechat rodiče peníze na účtu, který ještě neexistoval?! Ale logika jde stranou, když jde o peníze. Peněženku jsem neměl, tak jsem vytáhl nějaký pytlík a začal ho ládovat mincema a, že jich bylo.
 Konečně jsem vypadl z té praštěné banky, s pytlem peněz v ruce, ale pomalu jsem si říkal, že by jí snad bylo snazší vykrást, než snášet tu frontu.V naději, že by mohl být ještě otevřený nějaký obchod jsem se šel projít po ulici. Musel jsem mít štěstí, protože obchod, na který jsem se těšil nejvíc, měl otevřeno. Hůlkařství jakéhosi Ollivandera. Jen co jsem vešel dovnitř, musel jsem se trochu zakuckat, všude ležela asi tak tuna prachu, okolo bylo pár dalších prváků, ale nic šíleného, jako v té bance. Za pultem byl celkem zanedbaně vypadající stařík. Vyčkal jsem frontu a jen co jsem přišel na řadu si mě stařík začal měřit silně analytickým pohledem. Po chvilce někam odběhl a přišel s krabičkou v ruce, z ní vytáhl jakousi zvláštně pokroucenou hůlku a podal mi jí.  Mávnul jsem s ní a nic. Dědula už kroutil hlavou a tak jsem mu jí podal zpátky. Opět mě přejel tím pohledem a odlítl zase do zadní místnosti. Po chvilce už se řinul zpět s jinou krabičkou, kterou zakrývalo husté mračno prachu. Vytáhl z krabičky dlouhánskou hůlku z černého dřeva. Chvilku si jí sám prohlížel a pak mi jí podal. Trošku jsem s ní mávl a najednou se z ní vynořil obláček černých jisker. Ollivander začal uznale pokyvovat, “Eben, patnáct palců, blána z dračího srdce, nepoddajná a obzvláště talentovaná na kletby. Bude to za 35 galeonů.” řekl. Celkem pálka, ale řekl jsem si, že za to asi bude stát. Takže jsem vytáhl z pytle mince a podal mu je. Ještě než jsem se stihl otočit tak mi řekl přesně tohle “Buďte opatrný.” a věnoval mi hrozně zvláštní pohled. Přešel jsem to a šel dál, měl jsem kliku, protože ještě byl otevřený obchod s kotlíky a kupodivu v něm skoro nikdo nebyl. Když jsem přišel na řadu tak jsem vytáhl dopis a začal vyjmenovávat všechny ty věci potřebné na lektvary. Naštěstí mě prodavačka zarazila s tím, že mají předpřipravené sady pro první ročník, takže jsem zaplatil a odcházel s pytlem náčiní. Ještě jsem si hodil menší objednávku do oděvnictví nějaké Malkinové a spokojeně odcházel do Kotle.
Tam dokonce byla brigádnice, takže jsem si konečně mohl říct o pokoj. Naneštěstí nějaký kluk taky ještě neměl pokoj a tak mě přihodili k němu na takovej malej pokoj, no, lepší než doma spát na zemi, takže tak. Hodil jsem si tam věci a šel zpátky do Kotle. Tam seděla Audrey, to je jedna holka co jsem stihl poznat. Jako jedna z mála lidí tady není úplnej vypatlanec a dokonce je celkem fajn. Tak jsme se bavili a hovor se stočil k hůlkám. Vytáhl jsem tu svojí a konečně jsem si jí pořádně prohlédl. Je fakt pěkná, opracovaný černý eben je pokrytý zvláštním ornamentem a rukojeť je oddělená stříbrným kroužkem. Ještě chvilku jsme spolu kecali a pak se rozhodli, že je čas jít spát.
Takže dobrou deníku. Za pár dnů je odjezd, takže pokud se nebude dít nic zajímavého napíšu až z těch Bradavic.

4. Zápis - Díra jménem Kotel

Tak jsme po příšerné cestě konečně dorazili do Londýna… Paráda. Přenášedlo nás přemístilo na zahradu našeho nového domu. Krásný, prostorný a naprosto prázdný dům. Evans okamžitě začal vyšilovat, že tu měli naše věci už přeci dávno být a blá blá blá. Nedával jsem pozor a chtěl vypadnout ven, když v tom jsem se zarazil. Tohle vlastně není New Orleans. Vlastně to tu vůbec neznám. Ale myšlenka, že bych strávil jakýkoliv čas s Evansem zavřený v tomhle prázdným baráku se mi vážně nelíbila, takže v ten moment bych raději vyzkoušel prozkoumávání neznámého města. Z myšlení mě vyrušila mamka, která očividně začala také vyšilovat nad zásadníma otázkama jako “Kde budeme spát?!”. To, ale Evans chytře vyřešil, oni si někde prozatím koupí matraci a já se můžu jít prozatím ubytovat do nějakého Kotle. Což se ukázala být jakási hospoda, kde se shromažďují všechny věkové kategorie studentů, před odjezdem do Bradavic. Na můj názor se očividně ptát nemusel, ale když to zvážím tak raději budu v nějaké putice než s tím pablbem Evansem.
 Takže jsme se všichni sebrali a vydali se vstříc novému městu. Jak jsme tak procházeli ulicemi, tak můžu říct jediné, Londýn je děsnej. Co teda čekat, jen co jsem vyšel z domu, zjistil jsem, že náš dům je součást pěkňoučké, nabílené řadovky, s květináči v oknech. Hrůza, všechny ulice, kterýma jsme procházeli vypadali tak hrozně chladně dokonale, prostě nuda.    
 Ale to už jsme naštěstí došli do ulice co vypadala víc zanedbaně než ostatní (z mého pohledu vylepšení) a před tou nejzbídačenější budovou mi Evans řekl, že to je ta putika. Mamce se to nezdálo, ale to už Evans začal, že budu perfektně v pořádku a tyhle jeho bláboli, naštěstí ji uchlácholil. Takže jsme se oba mohli radovat, že jsme se jeden druhého zbavili. Nadechl jsem se a odhodlaně vkráčel do otevřených dveří. Můžu jen napsat na to že jsem rozhodně nebyl připravený na to co mě mělo čekat uvnitř. Všude byli děcka, od pohledu stejně stará jako já, to by bylo možná i super, kdyby všichni nebyli dutější než pařez. Běhali, křičeli nesmysly a dělali daleko větší ptákoviny. Raději jsem šel k baru a zeptal se barmana ohledně ubytování. To prý, ale obstarávají jen brigádníci. No raději jsem se sedl k nenápadnému stolu a doufal, že se nikdo z těch dutohlavců nepokusí navázat kontakt. Díky všem loa za to že nezkoušeli. Ale čas ubíhal a žádný brigádník nikde. Nebo alespoň myslím, v tom chaosu bylo těžké se vyznat. Takže jsem raději jen tak seděl a upíjel sodu. Až večer jsem to vzdal a raději jsem se vydal zpátky do toho baráku co odmítám nazývat domov. A říkal si, že s trochou štěstí už budou mamka s Evansem spát a já proklouznu a vyspím se na zemi. Po cestě jsem se párkrát trochu zatoulal, ale naštěstí jsem našel správnou trasu. No, stejně jsem se dostal domů až tak v 1 hodinu ráno. Takže jsem prostě zalezl do nějaké místnosti, zalezl k rohu, tohle do tebe zapsal a teď jdu konečně spát.
Takže dobrou, možná napíšu pokud se stane něco zajímavého.

3. Zápis - Rozloučení

Nakonec je to přeci jen tady. Den před odjezdem. Probudil jsem se a rozhlédl se po svém pokoji. Všude jsou krabice označené mým jménem. Celý můj život v pár krabicích. Mé nástroje, knihy, fotoalba s kamarády, prostě všechno. Ještě před měsícem jsem si myslel, že půjdu do Ilvermony s kamarády, doufal jsem, že skončím v Thunderbird, ale místo toho budu sám v cizí škole, bez jediné známé duše.
 Raději jsem se oblékl a došel do kuchyně. Když jsem došel tak jsem nevěřil vlastním očím. Nounou očividně taky není moc nadšená z našeho odjezdu a tak se rozhodla umořit smutek ve vaření. Nebo se rozhodla mi ucpat žíly tukem. Po stole se roztírali talíře s opečenou slaninou, koláčky, lívanci, vafle ze sladkých brambor, prostě všechno. Nounou se na mě podívala s uslzenýma očima a mumlala cosi o tom, že je to poslední pořádná snídaně co tu budu mít, tak musí stát za to. V tu chvíli mi bylo snad ještě víc smutno, možná už ji nikdy neuvidím, ale jídlo bylo na stole a tak jsem se rozhodl smutek zajíst. Po tom co jsem dojedl by mě mohli rovnou odvalit jako sud, vzal jsem trochu od všeho, ale pak jsem si ještě několikrát přidal, protože to bylo tak neskutečně dobré, že se mi sbíhají sliny když si na to vzpomenu. Pak přišla do mísnosti mamka v rukou stohy papírů, které procházela za chůze. Zastavila a koukla na mě, na tváři se jí utvořil úsměv a začala něco o tom, že jestli po takovéhle snídani konečně trochu nepřiberu tak asi budu už navždy vychrtlý. No, ať mi tím chtěla sdělit cokoliv tak to šlo mimo mě, prostě jsem se zvedl a mířil ke dveřím ven, aniž bych jí věnoval byť jediný pohled. Ještě jsem za sebou slyšel ať večer vezmu Bradleyho a Camille do klubu. To už jsem ale zabouchl dveře a pádil si to ulicí.
Šel jsem dneska trochu déle než obvykle a Bradleyho už asi nebavilo čekat, protože jsem ho zahlédl jak jde přímo naproti mně. Pozdravili jsme se a šli vyzvednou Camille. Když jsme konečně došli k jejímu domu tak jsme se oba zarazili a pak málem pukli smíchy. Camille stála na prahu v bílých šatičkách se sponkami ve vlasech. Jen co zmerčila jak se smějeme tak na nás hodila jeden ze svých proslulých smrtících pohledů. Říkala, že jí rodiče donutili se do toho navléct, kvůli té večerní rozlučkové párty. To mě překvapilo, protože všichni očividně vědí o tom, že se koná nějaká párty a mně jako jedinému zapomněli o něčem takovém říct. Hodil jsem to raději za hlavu a zeptal se kam dneska vyrazíme, nakonec to padlo na takové menší nádvoří kam občas chodíme. Jelikož tady ve francouzských čtvrtích nemáme skoro žádné parky, ale spoustu malých nádvoří s kašnami. Takže chodíme na jedno takové zapadlejší. Vyrazili jsme na místo a jen co jsme dorazili, okamžitě jsme padli k fontáně. Jelikož bylo tak šílené vedro a to ještě ani nebylo poledne. Bavili jsme se tak nějak o všem, ale na těch dvou bylo jasně vidět že se snaží nemluvit o mém zítřejším odjezdu. Řekl jsem jim, že mi to nevadí a oni okamžitě spustili a já jim vše vysvětloval. Že budu odjíždět už v 5 ráno. Nejdřív parníkem z přístavu do Irska a odtamtud už použijeme přenášedlo do Londýna. Když jsem ukojil jejich zvědavost tak jsme se konečně začali bavit o normálních věcech. Bradley konstatoval, že mu budu muset příští prázdniny dovést spoustu plakátů a placek různých britských kapel. To nastarovalo Camille, která zase začala plácat o spoustě ingrediencí do lektvarů, které jsou k dostání pouze v Británii a musím jí je dovést. Slíbil jsem oboum, že jim dovezu co jen budou chtít. Alespoň jsem se cítil trochu líp, že se s nima po roce zase uvidím, sice to není moc ve srovnání s tím, že ještě před pár měsící jsem měl za to, že je pořád budu vídat každý den, ale aspoň něco.
Kecali jsme a aniž bychom si toho všimli tak se začalo stmívat. Jak se zdá tak jsem prošvihl další rodinný oběd… Oops. Takže jsme se pomalu zvedli a šli směrem k nám. Rozhlížel jsem se po ulicích, kde se pomalu začali rozsvěcovat světla a vdechoval tu atmosféru. Ulice jako obvykle voněla kořeněným jídlem. Pak vůně čerstvě mleté kávy když jsme prošli okolo kavárny. Barevné domy svítily ve světle luceren. Uvědomil jsem si jak moc mi to tu bude chybět. Ale neměl jsem moc času na smutnění, protože brzo jsme viděli vývěsní štít s obrázkem saxofonu, škrabošky a nápisem Obcurcir. Na dveřích bylo neobvykle vylepeno, že je klub uzavřen, kvůli soukromé události. Teda ono to až tak neobvyklé není, ona je tam každý večer, ale obvykle ji vidí pouze nečarové.
Jen co jsme vešli vítal nás ohromně veliký hromotluk v buřince, náš vyhazovač Edmund. Je napůl obr, takže si tu nikdo nic moc nedovoluje, ale ve skutečnosti je to fajn chlap a zatraceně dobrý karikaturista (jen by mě zajímalo kde shání tak velké umělecké potřeby). Chvilku jsem si s ním povídal. Samozřejmě říkal obvyklé řeči, jako že tu beze mě nebude tak živo a všem budu chybět. Možná na to bylo brzo, ale už jsem na to neměl náladu. Celý den jsem musel myslet na to, že zítra už pojedu pryč do té divné země, kde jsou všichni studení jak psí čumák a mluví legračním nebo nesrozumitelným přízvukem. Raději jsem se z toho hovoru vyvlíkl a pokračovali jsme do lokálu. Tam bylo celkem narváno. Byli tam všichni staří štamgasti, tanečnice, spousta hudebníků, z nichž hodně v Obscurcir začínala, babička a její skupinkou blízkých přátel a dokonce i starý Morris, předchůdce Freddyho. Očividně se na nás čekalo, protože na nás všichni upřeli pohled. Trapnou chvilku ticha prolomila Lola, když nás začala zvesela vítat. Zamířila si to ke mně a ještě víc mi rozčepýřila už tak rozčepýřené vlasy. Zašvitořila cosi o tom, že bychom asi měli začít. Pár hudebníků v doprovodu se sboristkami se zvedlo a zašli k pódiu a začalo se hrát. Celou místnost zachvátila divoká jazzová melodie a sboristky předváděli to nejlepší ze svého repertoáru synchronizovaného tance. Chvilku jsme je pozorovali a pak jsme přešli k baru. Tam už mě zdravili Freddy a starý Morris, který měl doutník v puse přesně, jak jsem si ho pamatoval. Ti mě naštěstí ušetřili loučících řečí a raději jsme se bavili jak se Morrisovi daří na Hawaii, kam se odstěhoval. Zjistil jsem, že tam prý ženy nenosí sukýnky z trávy a podprsenky z kokosu, k Morrisovu zklamání. Hovor pokračoval když náhle u naší trojice přistáli tři koktejlové skleničky s pestrobarevným koktejlem. Freddy na mě šibalsky mrknul a upozornil mě, že kdyby se někdo ptal tak je to nealko. Popadli jsme skleničku a šlo se dál. Kapela mezitím zvolnila tempo a jedno z děvčat se chopilo šance zazpívat. Potloukali jsme se po lokále, občas se zastavili popovídat si s lidma co známe a pak si mě pro změnu odchytla babička. Říkala, že se nemám čeho bát, že to tu zůstane přesně takové jaké je to teď a příští léto tu můžu strávit tolik času kolik jen chci a budu moct být u ní. To mi taky o něco zlepšilo náladu. Jen kdybych nebyl tak moc netrpělivý.
 Hudba hrála, tanečnice tancovaly, zpěvačky zpívaly a Freddy měl u baru napilno. Jinými slovy všichni se úžasně bavili a jak to bývá, čas utíká rychleji, když se lidé dobře baví. Ani nevím s kolika lidma jsem mluvil, když mamka hlásila, že se večírek musí chýlit ke konci všichni poněkud posmutněli. První se ke mě nahrnula Lola a pevně mě obejmula. Očividně měla trochu přihnuto, protože mě zprvu v objetí značně dusila svýma vnadama. Nakonec mě pustila a v očích očividně zadržovala slzy. Jako další na řadu přišel Freddy. Nejdřív mi podal ruku, se kterou jsem si potřásl. Pak mě poplácal po ramenou, ale očividně se neudržel, sehnul se ke mně, objal mě a při tom mě zvedl ze země… TEN PARCHANT MOC DOBŘE VÍ, ŽE TO NESNÁŠÍM. Ale nemohl jsem se na něj zlobit, takže jsem si řekl, že si to vyřídíme příští léto. Když mě konečně položil tak jsem po něm hodil napůl smutný a napůl vražedný pohled, zatímco on se pobaveně šklebil. Pak ustoupil a pustil na řadu dalšího člověka. Tentokrát babička. Prohodila se mnou pár slov a upozornila ať si pamatuju, že jsem z Louisianské královské voodoo linie. A na to abych si to mohl připomínat mi dala do ruky malý váček na kožené šňůrce. Gris-gris! Můj osobní ochranný amulet. Byl jsem hrozně rád, hned jsem si ho pevně připoutal k ruce a pevně ji objal. Po chvilce jsem ji pustil a ona pustila na řadu Bradleyho a Camille. Všichni tři jsme se beze slov těsně objali. Náhle to na mě všechno dolehlo ještě víc. Ze všeho nejvíc mi budou chybět právě tihle dva. Konečně jsme se pustili a ti dva měli skleněné oči a taky jsem se cítil se slzama na krajíčku. Jako první mi Camille podala malou krabičku. Otevřel jsem jí a v ní našel černý pařát. Byl to pařát černého kohouta! Ve voodoo kouzlech je to jedna z nejcennějších komponentů. Camille mi vysvětlila, že její mamka se svou reputací lektvaroložky má způsoby jak obstarat cennější ingredience. Ještě jednou jsem jí pevně objal. Pak mi podal ještě o něco menší krabičku Bradley. Nakoukl jsem a v ní bylo kytarové trsátko ve tvaru černého srdíčka. Kytarové trsátko Janice Jefferson z kapely Blackhearted Banshees!!! Prý to byl nejcennější kousek jeho sbírky, ale měl by ho mít někdo kdo ho může používat. Musel jsem je ještě jednou obejmout. Myslel jsem si, že je snad nepustím. Vlastně jsem je objímal asi deset minut, než mi na rameno začala klepat mamka, že je čas.
 Bylo mi tak hrozně, když jsem jen sledoval jak všichni odchází. Když byla místnost kromě mě a mamky prázdná, rozutekl jsem se nahoru do bytu a rovnou k sobě do pokoje. Padl jsem do postele a rozhodl se, že se alespoň trošičku vyspím. Přecijen mě čeká nechutně dlouhá cesta a muselo být už okolo půlnoci.
Takže zatím deníku. Přiště do tebe budu psát asi už z Londýna. Děs.

2. Zápis - Ticho před bouří

Tak zase píšu. Dnešek byl… Zajímavý. Ráno jsem se probudil a jako obvykle šel na snídani, nounou mi udělala pořádnou jižanskou snídani s koláčky pečenými na sádle, opečenou slaninou a vajíčky. Byl bych bez sebe kdybych nevěděl, že mi takhle vyvařuje, protože budeme brzy odjíždět. Mamka dokonce ani u snídaně nebyla, asi moc práce. Prý už našla kupce… Vážně super. Ale abych pokračoval, kde jsem skončil, pomaličku jsem do sebe nasoukal všechno to výborné jídlo a v tom už někdo klepal na dveře. Samozřejmě to nemohl být nikdo jiný než pan Caldwell v zástupu s Bradleym a Camille. Abych to vysvětlil, tak naši rodiče se moc strachují, že bychom v mudlovské škole mohli vyvést nějakou pořádnou neplechu, navíc každý ví, že mudlové nejsou zrovna nejbystřejší, takže se naši dohodli, že budeme my tři mít soukromého učitele. Tedy původně s námi byl i ten blbeček Francois, ale jednou jsme mu přidali do pití mlíčí z třpyťovky, co Camille vzala mamce, nejen, že jsme viděli jak se vzteká, když mu narostli šupiny, ale taky mu papíček pořídil vlastního učitele, takže dvojvítězství.
 Nounou rychle jedním mávnutím hůlky uklidila jídelnu a všichni se usadili, jako obvykle většina hodin byla maximálně nezajímavá, první byla francouzština, pak následoval přírodopis a konečně něco zajímavého, hodina dějepisu, probírali jsme Salemské procesy a pak od nich pan Cadwell odbočil a říkal nám o důležitosti mezinárodního zákoníku o utajení, nechápu jak mudlové můžou někoho jen tak zabít protože je výjimečný. No, následovala hodina matematiky, to jsem byl tedy celý žhavý, nudnější předmět si nedokážu představit, co hůř, pan Cadwell nám chtěl dát test, dal nám papíry a v ten moment se z obývacího pokoje ozvalo hlasité prásknutí a ve dveřích se vyskytla dáma v černém plášti s těsně sepnutým drdolem černých vlasů a cat-eye dioptrických brýlích - babička Acadia. Byl jsem moc rád, že jí vidím a ukázalo se, že mě přišla navštívit. Samozřejmě, že pan Cadwell si začal stěžovat, že narušuje jeho vyučování, ale babička jen pohodila rukou a prohlásila, že máme za den už určitě dost a trocha volna navíc nás už nezabije. Učitel už si začal připravovat svojí námitku, když v tom babička prohlásila “No, no, přeci se nebudeme hádat jako malé děti, mladíku.” a poplácala ho po tváři, bylo opravdu hodně těžké se nerozesmát, ale vydržel jsem to, narozdíl od Bradleyho, který si tak vysloužil od pana Cadwella chladný pohled. Babička pak vyprovodila i Bradleyho s Camille, prý, že si se mnou potřebuje promluvit a určitě se dnes ještě uvidíme. Pak jsme se šli usadit do obýváku. Babička se na mě mile usmála “Mluvila jsem s tvojí matkou,” povzdechla si “je neustále tak paličatá a musím říct, že jí nic nezabrání v tom se odstěhovat, snažila jsem se ji přesvědčit aby tě tu nechala, nemůže tě přeci jen tak odříznout od tvých kořenů, ale je paličatá a ten budižkničemu, kterého si našla jí určitě taky krmí rozumy… Obávám se, že už není co bych mohla udělat. Kromě jedné věci, našla jsem muže, který by odkoupil klub,”, už jsem se přiravoval namítat, jak by to mohla dopustit, ale babička se nenechala přerušit “a nechá ho přesně v takovém stavu, v jakém je. Každé léto sem můžeš jet, možná tě mohou odvést, ale ať si zkusí oddělit mě od mého jediného vnoučka.”. Donutil jsem se alespoň slabě pousmát, “Dneska tu zůstanu a povečeřím s vámi a večer si ještě promluvíme, ale teď upaluj za přáteli, vsadím se, že celý den jen čekáš až budeš moct ven.”, pokynula ke dveřím a já se zvedl a utíkal ven.
 První jako obvykle jsem šel pro Bradleyho a myslel jsem, že pak půjdeme vyzvednout Camille, ale prý vzkázala, že dneska má její starší brácha narozeniny, takže s náma ven nepůjde. No, její škoda, rozhodli jsme se jít na naše tajné místo, no, asi tak tajné nebude, vzhledem k tomu, že je to hřbitov, ale je to opravdu hezký, starý hřbitov a hlavně tam snad nikdy nikdo nechodí. Jen tak jsme seděli opření o nějakou kryptu a bavili se o všem možném. Pak přišla řada na rozhovor o tom kdy odjedu a jak to beze mě nebude ono. Alespoň jsem ho ujistil, že mě čeká rozhodně víc nudy. V těch slavných Bradavicích, kdo vůbec pojmenuje školu Bradavice?
Ještě chvilku jsme kecali o všem možném i nemožném. Pak Bradley navrhl, že bychom mohli jít k němu. Takže jsem se zvedl a šel s ním, jeho dům byl jen o pár ulic dál. U něj už mě vítala paní Vautieurová, Bradley ji jen odbyl s tím, že nic nechceme a budeme u něj. Vystoupali jsme do vrchního patra až na půdu. Jeho rodiče přestavěli ji tak aby tam mohl mít pokoj, takže má opravdu hodně prostoru. Posadil jsem se na gauč, zatímco Bradley pouštěl rádio. Snažil se mě rozveselit tím, že nejlepší kapely jsou z Británie, ale připomněl jsem mu, že se většina těch kapel pak přesouvá do států. No, dál mě povzbuzoval, že alespoň budu moct být u jejich začátků. Dál jsme kecali a dělali kraviny a čas ubíhal. Když jsem vyhlédl z okna zjistil jsem, že se už začíná stmívat. To samozřejmě znamenalo, že jsem šel pozdě domů. Raději jsem řekl, že už musím jít, rozloučil se a vypadnul.
 Upaloval jsem domů, zatímco obloha už pomalu začínala černat. Když jsem dorazil domů, tak jsem se raději snažil vplížit se rovnou do pokoje, ale už při vstupu mě zarazil mamčin křik. K mému překvapení jsem to, ale nebyl já na koho křičela. Nenápadně jsem se přiblížil ke kuchyni odkud vycházel křik. Pomalu jsem se přitiskl ke dveřím kuchyně, byly pootevřené a tak jsem nakoukl švírou. U stolu seděla babička, u ní stála mamka s naprosto rozčíleným výrazem ve tváři a na druhé straně stolu seděl Evans. “O tomhle nebudu ani vyjednávat, je to můj vnuk a hodlám s ním trávit čas. Můžeš si ho klidně odvést přes oceán, ale neočekávej, že si ho nebudu o prázdninách brát k sobě.”, když to babička dořekla došlo mi o čem se baví a nechápal jsem proč vypadá mamka tak naštvaně. Nemyslela si snad, že se přestěhujeme kdoví kam a já zpřetrhám kontakty se všema lidma co znám, včetně naší rodiny. V tom už ale hřměla matka “Měl by trávit prázdniny s námi, jsme jeho rodiče!”, než ale stačila promluvit dál, tak jí babička zarazila “Chceš říct, že ty jsi jeho rodič, tenhle panák, kterého sis sem navezla nikdy nebude Hugův otec.” zaburácela. “Ale abych to už konečně utnula, možná bychom se mohli zeptat osoby o které se bavíme.” babička se otočila, vytáhla hůlku a mávla ke dveřím, které se na její povel otevřely. Nechápu jak to dělá, občas mi přijde jako kdyby měla šestý smysl, ale v tom se všechny pohledy upřeli na mě. “Hugo, ty už jsi doma? Jak dlouho tu jsi?” začala mamka, “Dost dlouho abych věděl o čem se bavíte… A babička má pravdu, chci být přes prázdniny s ní.”. Mamka pevně sevřela rty, hodila po babičce naštvaný pohled “Gratuluji, úspěšně se ti povedlo zmanipulovat dalšího člověka. Tentokrát svého vlastního vnuka.”, to jsem zkrátka nevydržel a začal na ní sám ječet “Neříkej takové věci o babičce. Prostě chci trávit prázdniny tady doma s ní, než v nějakém pitomém Londýně s tímhle blbcem!” ukázal jsem na Evanse. Pak jsem se otočil na špičkách, odešel z místnosti a řádně za sebou práskl dveřma. Šel jsem rovnou k sobě do pokoje a zamkl za sebou. Vzal jsem do ruky basu a po zbytek večera jsem prostě procvičoval, pak jsem si na tebe vzpomněl a řekl, že bych si to mohl zapsat.
Takže tady to máš. Snad někdy zase napíšu. V tomhle blázinci budu rád, když neskončím někde na terapii...