Říkal jsem si, jestli zapisovat i předešlé dny, ale vesměs se nic moc nedělo. Jen jsem dokoupil zbytek školních potřeb. Takže píšu až teď. Konečně byl den D. Den kdy všichni nasedneme na vlak, který nás odveze do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Všichni z toho byli nechutně nadšení, což jsem teda nesdílel, na jednu stránku se konečně budu učit kouzla, ale touhle dobou jsem měl mířit do Ilvermony po boku Bradleyho a Camille. Místo nějakých Bradavic, kdesi ve Skotsku, kde lidi mluví tak mumlavě, že jim člověk nemá šanci rozumět.
Ale zpátky k tomu co se teda dělo. Po probuzení a ranní hygieně jsem čapnul kufr a šel do lokálu, kde bylo hotové peklo, nebylo pomalu kam si stoupnout, všude kam sem se člověk podíval děcka, nějak se mi podařilo se prorvat k tabuli s harmonogramem dne, z toho jsem pochopil, že kufry máme dát do připravených truhel, tak jsem si to k nim namířil, položím kufr a v ten moment ho nějaký blbeček co tam postával čapne a hodí do té truhly. Jako kdyby se ho někdo prosil, co mi má šahat na moje věci. Kdyby tam nebylo tak narváno tak ho pořádně zmáčknu. Raději jsem z té putiky rychle vypadnul a zamířil k nádraží. Naštěstí nebylo moc daleko, jen o pár ulic dál. Pak nastal problém, na lístku totiž bylo napsané, že to jede z jakéhosi nástupiště 9 ¾. Jenže ať jsem hledal jak jsem chtěl, bylo tam jen nástupiště 9 a 10. Nějak jsem vydedukoval, že by to mohl být nějaký chyták, takže jsem se vydal mezi tyhle nástupiště a hle. Opodál už stála banda děcek mého věku, takže jsem se připojil k nim a doufal, že nečekají na rychlík do Manchesteru. Naštěstí se zanedlouho objevila Audrey a potvrdila mi, že jsem na správném místě. Co víc, barely, které byly pohozené u stěny mezi nástupišti se rozhodli zničehonic rozestoupit (hrozně nenápadné) a všichni se začali vrhat proti té zdi. Nejdřív jsem myslel, že jim přeskočilo ještě víc než je u nich normální. Ale představ si to, přes tu zeď se dostává na nástupiště. Taky to mohli někam napsat. Ale tak stalo se s Audrey jsme prošli zdí a ocitli se na skutečném nástupišti 9 a ¾. Tam už čekala červeno-černá lokomotiva co vrhala lesk jako blesk. Dokonce bych se i zastavil a obdivoval to, jenže to by se nesmělo do toho vlaku začít všichni vrhat. Myšlenka, že by všechna kupé byla zabraná a my se museli nasáčkovat k některému z těch hňupů se mi fakt nelíbila, takže jsem si to raději zamířil ke dveřím, do kterých se nikdo nerval. Ocitl jsem se v nějakém divném jídelním voze. Uprostřed vagónu byl stůl s připraveným porcelánem a židlema okolo. Neměl jsem hlad a ani touhu se socializovat, takže jsem raději pokračoval v cestě. Uzřel jsem prázdné kupé a rychle vyrazil ho zabrat. Pak přišla Audrey, které se do vlaku přervala přes normální vstup a nakonec po ní dorazila Ciara. To je další holka se kterou jsem se seznámil a je celkem v pohodě. Uvelebili jsme se a kecali jsme se tak nějak o všem možném. Poklidná jízda, kdyby se k nám pořád nepokoušel někdo přifařit. Kolikrát těm tupcům musíš říkat, že je v kupé plno, než to pochopí? Někteří se snažili k nám procpat víckrát. Asi po sté se dveře našeho kupé otevřely a k nám nakoukla cukrářka s vozíkem. Ciara očividně nesledovala, protože se v ten moment zvedla, zařvala, že je u nás plno a rázně zavřela dveře. S Audrey jsme chytli nehorázný výtlem a smáli a mezitím vysvětlili Ciar, že to byla jen cukrářka. Té to očividně bylo blbé, protože hned šla ke dveřím se omluvit a rovnou si koupila jakési fazolky a nějaké čokoládové žáby. Takže jsme po zbytek jízdy zkoušeli fazolky a jejich chutě. Naštěstí se mi vyhnuli ty nechutné, ale Audrey prý schytala zvratky. Po nějaké době už se setmělo a my dorazili na místo.
Nástupiště v Prasinkách vypadalo dost opuštěně, řekl bych, že ho nikdo neudržoval tak minimálně 10 let. Moc rozhlížet jsem se nestihl někdo už totiž hlásal, že prváci mají jít k jezeru k lodičkám, takže se vyrazilo. U pobřeží jsme nasedli na pochybně vypadající lodičky. Ty určitě měli vynahradit vcelku komfortní jízdu vlakem, byly pěkně narvané a navíc začalo pršet. Cesta byla nepříjemně dlouhá, takže jsme samozřejmě byli všichni durch. Když jsme konečně dorazili ke břehu tak jsem vystřelil a vyřítil se z loďky s vidinou tepla. Vyzvedl nás jakýsi přísně vypadající profesor v černé. Nadával že se máme seřadit, tak jsme vytvořili řady. Teda my inteligentní jedinci jsme vytvořili řady, pablbové asi v životě o řadě neslyšeli. Takže jsem tam musel stát a drkotat zuby, zatímco na nás profesor řval dokud pablbové nepochopili, že mají popojít pár kroků a vytvořit řadu. Konečně jsme vyrazili a ten profesor nás zavedl do jakéhosi předsálí. Tam se k němu připojil další, který vypadal taky dost nepříjemně. Opět přišlo na vytváření řady a opět se to projevilo jako problém. Začal jsem odmítat uvěřit, že Bradavice jsou tak vážená škola, když v ní studují takoví tupci. Z mého přemítání mě vyrušil ten druhý profesor, co mluvil šíleně silným ruským přízvukem. Vysvětloval nám systém, kterým si nás bude brát k zařazování. Nebyl jsem překvapený, že to očividně zase většina nepochopila. Samozřejmě, že ten profesor začal řvát. Já bych asi řval taky, ale kvůli začínající migréně, umocňované promrznutím jsem měl chuť ho poslat zpátky k soudruhům sovětům. Zvlášť když tak dojemně prohlásil, že bychom se měli upravit… Jak si představoval, že se upravíme, když z nás kapala voda?! Zhluboka jsem se nadechl a konečně přišla řada i na mě. Ten první profesor nás provedl jakousi šatnou nebo co to bylo a pak do Velké síně. Ta byla celkem efektní. Nad hlavou nám levitovali svíčky a místo stropu jsme mohli shlížet zamračenou noční oblohu. Z přemítání nás ale vytrhla jakási mlaďounká profesorka. Která se představila jako zástupkyně ředitele. Vysvětlila nám, že nám na hlavu posadí jakýsi klobouk, který nás má zařadit do koleje. Tenhle proces jsem mohl pozorovat na pár lidech přede mnou. Nějakému klukovi na hlavu usadila fakt příšerně starej klobouk a ten po chvilce hurónsky vykřikl “Havraspár!”. Chvilku jsem přemýšlel jestli si se mnou nejdřív pokecá nebo jak to bude probíhat, ale to už mě ta zástupkyně volala. Posadil jsem se na židličku a ona mi položila klobouk na hlavu. Ten pro koho byl určený musel mít fakt velkou hlavu, protože mi spadl přes oči. Čekal jsem na hovor, ale ten se nekonal, protože v dalším okamžiku už řval “Zmijozel!”. Jakou metodu teda používá netuším, asi ententýky. V každém případě jsem se šel připojit ke stolu jehož osazenstvo mi tleskalo, asi je snadný získat si jejich obdiv.
Ani netušíš jak pomalu probíhal zařazovací proces. Lidi se hrnuli a všechny je po jednom posílali do kolejí. Dával jsem pozor jen částečně a po té co zařadili Audrey a Ciar taky do zmije jsem přestal dávat pozor a prostě s nima kecal. Konečně zařadili i posledního prváka. Normálně by byl ještě proslov ředitele, ale ukázalo se, že ředitel je kdesi v háji a přejde se rovnou k jídlu. Aspoň že tak. Teda to jsem si alespoň myslel, před námi se objevilo celkem chutně vypadající jídlo. Někteří jedinci se okamžitě začali cpát a pak to propuklo. Všichni začali zvracet. Jak se ukázalo některé jídlo bylo zkažené. Přemýšlel jsem jestli zkoušet alespoň pití, ale rozhodl jsem se, že raději zůstanu u své vody. Myslel jsem že z toho zápachu sám začnu zvracet, ale udržel jsem se.
Naštěstí jsme nemuseli čekat moc dlouho a už někdo hlásal, že můžeme na kolej. Naštěstí to nebyla taková vzdálenost. Prošli jsme ze síně do toho předsálí a odtama už do sklepa, kde se nachází naše kolejní místnost. Ta na mě celkem zapůsobila, narozdíl od zbytku hradu nevypadá jako z roku raz dva a dokonce bych řekl, že to tam vypadá fakt hezky, takovým tajemným způsobem. Takže jsme se usadili do křesílek u krbu a čekali na někoho kdo by nám přiřadil pokoje. Nečekali jsme moc dlouho a objevila se učitelka, která se představila jako naše kolejní. A rovnou se ujala předávání kufrů. Někteří měli těch kufrů víc, ale nikdo to neprotahoval. Pak už se přešlo na pokoje. První se rozdali pokoje holkám. Když přišla konečně řada na nás tak jsme se měli domluvit kdo s kým chce být na pokoji. Jasně, že jsem chtěl být sám, jenže to samozřejmě neprošlo… Fakt super. Dokonce jsem vyhrožoval tím, že v noci hraju často na basu, ale ta profesorka byla neoblomná. Takže jsem skončil na pokoji s tím klukem, kterému přes ten jeho přízvuk nerozumím, jedním z těch zajímavých dvojčat a tím klukem co se mnou byl na pokoji v Kotli.
Chvilku jsem byl ještě vzhůru, kecal s lidma. Pak už jsem to zabalil, šel na pokoj a zapsal tohle. Takže zatím deníku. Brzo snad zase napíšu.
