Letos jsme letěli pomocí letadla. Pořád jim moc nevěřím, vypadá to tak těžce a nečarové to snad těžko odlehčí pomocí kouzel. Nejvtipnější je stejně ten oblouk co pípe, když máš na sobě něco kovového. Pokaždý na to s Finnem zapomínám, takže si musíme z cecků vyndávat ty piercingy. Příště se ale stejně přemístíme přenášedly, sice se musí hodně přestupovat, ale pořád to trvá oproti těm letadlům chvilku. Když jsme konečně přistáli tak nás už čekala babča.
*přilepená fotka Hugovy babči*
Když jsme konečně dojeli k ní, tak jsme oba padli do postele a probudili se až kdovíkdy. Ráno už na nás čekali Bradley a Camille. Sice si s nima dopisuju, ale i tak se mi po nich hrozně stýskalo. Jak se ukázalo tak už měli milion plánů co všechno podnikneme a Camille se vybavila foťákem aby to mohla všechno zdokumentovat.
První den jsme ještě byli s Finnem celkem utahaní z té cesty. Takže jsme se s ostatníma jen tak potulovali po městě. Ti dva chtěli vědět naprosto všechno o naší kapele. Zaparkovali jsme v kavárně a kecali o všem možném, dokud jsem nezmínil, že bych si chtěl pořídit tetování. Bradley se toho okamžitě chytil. Jeho sestřenka shodou okolností dělá tatérku, ani jsem si to nestihl rozmyslet a už mě vláčeli k ní. Čirou náhodou měla zítra večer čas a byla schopná mi udělat to první a druhé den po té. Yaaay. Nebyli by to ti dva, kdyby to nechtěli okamžitě zapít. Takže jsme vyrazili do nějakého nového baru co objevili. Jelikož Camille dobře znala vrátného tak nás pustili. Vypadalo to tam jako ve sklepě, ale bylo to celkem cool. Bradley tam potkal nějakého kámoše a ukázalo se, že je to hodně dobrý kámoš, celý zbytek večera jsme z něj tahali party favors... A asi to trochu přepískli.
*přilepená fotka Huga, Finna a nového známého v baru*
Další den mě se už šlo na tetování, štěstí, že mi bylo jen trochu mizerně. První tetování byl had s mnoha ocasy a tradičním voodoo vzorem. Chtěl jsem něco ze své kultury a tohle mě napadlo už před nějakým časem. Ani to moc nebolelo, spíš to trvalo celkem dlouho. Připadalo mi, že v tom křesle sedím věčnost, když konečně prohlásila, že je to hotové. Mávla hůlkou a voila, had ožil a začal se plazit. Ale nakonec řekla, že pravděpodobně stihneme i to druhé, pokud ho chci rovnou místo zítřku. Jasně, že jsem na to kývl ať to mám z krku. Dal jsem jí další svůj návrh. Sice je orel hodně kýčovitý, ale vždycky jsem měl rád ptáky a obzvlášť dravce. Tohle tetování trvalo ještě déle, ale výsledek stál za to. Fakt se snažila aby to nebyl takové to kýčovité cosi. Už jsem si myslel, že bychom mohli odcházet, ale v tom se připomněl Finn, který se taky rozhodl pro tetování. Skvělé načasování. Ve výsledku jsme tam ztvrdli pořádně dlouho. Nikam se nám pak už nechtělo a Bradley nás pozval na přespání k sobě. Měl vždycky hrozně cool pokoj, jelikož ho má předělaný z půdy. Co mě dostalo byly všechny ty kresby. Jasně, Bradley vždycky rád kreslil, ale tohle už byly celkem seriózní umělecké ambice. Byla to celkem zábava, pár drinků, správná hudba a hned bylo o rozpustilou zábavu postaráno.
Po samotné plavbě jsme se hned dostavili k nejbližšímu veřejnému krbu a už si to svištili krby do New Yorku. Samozřejmě, že Camille už vymyslela super nabitý program. Ráno jsme měli exkurzi po prostorách magického kongresu spojených států. To bylo celkem zajímavé, táta tam prý nějaký čas pracoval, poté co dodělal školu. Samotný kongres byl celkem zajímavý, třeba uprostřed budovy je obří měřič rizika prozrazení kouzelníků. Rozhodně užitěčnější než nějaká blbá fontána, co mají na ministerstvu v Londýně. Celé jsme to prošli a pak bylo na programu si najít hotel. U všech loa, každý slyšel, že je New York drahý, ale až tak moc?! Nechtěj vědět na kolik by nás přišel malý zaplivaný pokoj v laciném motelu. Raději jsme se rozhodli, že si ho koupíme až druhý den a tenhle zkrátka spát nebudeme. Což se ukázalo jako prozřetelné. Poté co jsme prolezli Broadway jsme zaparkovali v nějakém náhodném klubu. Zábava jela, všichni jsme se bavili a pak začala Bradleyho nabalovat nějaká holka. Přišlo mi na ní něco podezřelého a později jsem zjistil co, byla to drag queen! Tahle zrovna byla opravdu fishy (což je prý slovo pro drag queen co je takřka nerozpoznatelná). Představila se jako Caroline Mancream a zeptala se nás jestli se nechceme připojit k ní a jejím kamarádkám. Připojili jsme se a brzo na to zjistili, že o nejlepší zábavu se dokáží postarat právě drag queens. S Finnem jsme hltali ten jejich slang, takže jsme po sobě pořvávali hlášky jako "Werk mama!". Když už se schylovalo k ránu tak se dvojici z nich nás zželelo, když zjistily, že nemáme hotel a pozvaly nás na přespání k sobě. Nemusím snad psát jak moc se nám oddychlo. Jen co jsme přišli k nim tak jsme všichni padli na gauč a usnuli, položení na jeden druhém. Ráno, což nebylo ani tolik ráno, jako spíš 2 hodiny odpoledne, nás V-Jay a Robin (tak se jmenovaly slečna V-Jay Delight a slečna Robin Banks) probudily. V-Jay připravila snídani a sama se začala připravovat. Spíš než snídaně jsme si všímali těch příprav, člověk by neřekl jak rafinovaný makeup dokáže být. Zjistili jsme, že je hlavní hvězda off-Broadway verze Hedwig and the Angry Inch, vysvětlovala že je to muzikál, o čem je a pak nás pozvala. Jelikož jsme stejně neměli co na práci tak jsme samozřejmě šli. To byla taky pořádná pecka a V-Jay byla skvělá. Po vystoupení jsme se nacpali do zákulisí a našli naši novou kámošku. My jsme už byli z předchozích dnů dost vyřízení a ani ona nebyla v náladě na další paření. Ve výsledku jsme si cestou koupili nějaké jídlo ve fastfoodu a šli zpátky k ní.
Ráno se šlo k nejbližšímu krbu (který byl v überstylovém, kouzelnickém art deco obchodním domu) a šup zpátky do New Orleans. Po příjezdu to bylo takové smutné, jelikož to byl poslední den co jsem doma. Plán byl, že se večer půjde do Obscurcir, jelikož tam babča uspořádala párty na rozloučenou. Když jsme tam přišli tak jsem se cítil hned líp. Byli tam všichni, úplně všichni, vyhazovač Edmund, barman Freddy, tanečnice Lola, všechny ty tváře, které beru prakticky jako rodinu. Ani se mi nechce věřit jak rychle ten večer utekl, neustále jsem si s někým povídal, jelikož všichni vyzvídali jak se mi daří. Všechno to bylo tak super, když najednou byl čas jít se aspoň trochu před cestou vyspat. Zase se rozloučit a zmizet na rok pryč.
Teď sedím v té přerostlé nečarské plechovce a mám pocit, že musí každou chvíli spadnout. Ne že by mi to nějak extra vadilo, přepadá mě hrozná úzkost z toho, že se musíme vrátit, pryč od lidí co mě chápou nejlíp, zpátky k nafoukaným učitelům a nudným dětičkám...
Tak zase někdy - Hugo
*přilepená fotka Bradleyho, Huga a Finna*
Vstávání příští den byl děs, zvlášť vzhledem k tomu, že jsme toho moc nenaspali. Dali jsme si jen něco rychlého k snídani a upalovali každý svou cestou. Ale moc dlouho jsme se u babči neohřáli, protože za chvilku už bušila na dveře Camille, celá zadýchaná. "Brácha jede na okružní plavbu po Bayou. Jedeme taky.", nejdřív jsem byl trochu zaskočený, ale na druhou stranu, nejlepší zážitky jsou neplánované, takže jsem na to kývl. Přesvědčit babču aby nás pustila nebylo až tak těžký, zvlášť když jsme nezmínili zbytek plánu. Samotná okružní plavba totiž trvala dva dny, místo toho abychom si každý koupil normální kajutu tak si zaplatíme jednu, pokud možno co nejlacinější Po těch dvouch dnech se odletaxujeme do New York City a tam si za zbylé peníze vyrazíme z kopýtka. Teda rozpočet byl i tak problém, ale hej nějak jsme to zvládli. Sice to opravdu vyšlo na tu nejmrňavější kajutu, ale to byl detail. Příští den už se vyráželo. Nebudu se moc rozepisovat o samotné plavbě. Sice byla taky parádní, ale nic moc se na ní nedělo. Občas jsme viděli nějakého toho krokouše a my s Finnem jsme si krátili čas flirtováním s personálem, nic nového.Po samotné plavbě jsme se hned dostavili k nejbližšímu veřejnému krbu a už si to svištili krby do New Yorku. Samozřejmě, že Camille už vymyslela super nabitý program. Ráno jsme měli exkurzi po prostorách magického kongresu spojených států. To bylo celkem zajímavé, táta tam prý nějaký čas pracoval, poté co dodělal školu. Samotný kongres byl celkem zajímavý, třeba uprostřed budovy je obří měřič rizika prozrazení kouzelníků. Rozhodně užitěčnější než nějaká blbá fontána, co mají na ministerstvu v Londýně. Celé jsme to prošli a pak bylo na programu si najít hotel. U všech loa, každý slyšel, že je New York drahý, ale až tak moc?! Nechtěj vědět na kolik by nás přišel malý zaplivaný pokoj v laciném motelu. Raději jsme se rozhodli, že si ho koupíme až druhý den a tenhle zkrátka spát nebudeme. Což se ukázalo jako prozřetelné. Poté co jsme prolezli Broadway jsme zaparkovali v nějakém náhodném klubu. Zábava jela, všichni jsme se bavili a pak začala Bradleyho nabalovat nějaká holka. Přišlo mi na ní něco podezřelého a později jsem zjistil co, byla to drag queen! Tahle zrovna byla opravdu fishy (což je prý slovo pro drag queen co je takřka nerozpoznatelná). Představila se jako Caroline Mancream a zeptala se nás jestli se nechceme připojit k ní a jejím kamarádkám. Připojili jsme se a brzo na to zjistili, že o nejlepší zábavu se dokáží postarat právě drag queens. S Finnem jsme hltali ten jejich slang, takže jsme po sobě pořvávali hlášky jako "Werk mama!". Když už se schylovalo k ránu tak se dvojici z nich nás zželelo, když zjistily, že nemáme hotel a pozvaly nás na přespání k sobě. Nemusím snad psát jak moc se nám oddychlo. Jen co jsme přišli k nim tak jsme všichni padli na gauč a usnuli, položení na jeden druhém. Ráno, což nebylo ani tolik ráno, jako spíš 2 hodiny odpoledne, nás V-Jay a Robin (tak se jmenovaly slečna V-Jay Delight a slečna Robin Banks) probudily. V-Jay připravila snídani a sama se začala připravovat. Spíš než snídaně jsme si všímali těch příprav, člověk by neřekl jak rafinovaný makeup dokáže být. Zjistili jsme, že je hlavní hvězda off-Broadway verze Hedwig and the Angry Inch, vysvětlovala že je to muzikál, o čem je a pak nás pozvala. Jelikož jsme stejně neměli co na práci tak jsme samozřejmě šli. To byla taky pořádná pecka a V-Jay byla skvělá. Po vystoupení jsme se nacpali do zákulisí a našli naši novou kámošku. My jsme už byli z předchozích dnů dost vyřízení a ani ona nebyla v náladě na další paření. Ve výsledku jsme si cestou koupili nějaké jídlo ve fastfoodu a šli zpátky k ní.
Ráno se šlo k nejbližšímu krbu (který byl v überstylovém, kouzelnickém art deco obchodním domu) a šup zpátky do New Orleans. Po příjezdu to bylo takové smutné, jelikož to byl poslední den co jsem doma. Plán byl, že se večer půjde do Obscurcir, jelikož tam babča uspořádala párty na rozloučenou. Když jsme tam přišli tak jsem se cítil hned líp. Byli tam všichni, úplně všichni, vyhazovač Edmund, barman Freddy, tanečnice Lola, všechny ty tváře, které beru prakticky jako rodinu. Ani se mi nechce věřit jak rychle ten večer utekl, neustále jsem si s někým povídal, jelikož všichni vyzvídali jak se mi daří. Všechno to bylo tak super, když najednou byl čas jít se aspoň trochu před cestou vyspat. Zase se rozloučit a zmizet na rok pryč.
Teď sedím v té přerostlé nečarské plechovce a mám pocit, že musí každou chvíli spadnout. Ne že by mi to nějak extra vadilo, přepadá mě hrozná úzkost z toho, že se musíme vrátit, pryč od lidí co mě chápou nejlíp, zpátky k nafoukaným učitelům a nudným dětičkám...
Tak zase někdy - Hugo
